SLAVNOST ZVONŮ.

Jan Vrba

SLAVNOST ZVONŮ.
V hodině zaslíbení zazněly do tiché hudby dívčích slov, třásla se srdce železná, a zvučel zlatý kov, a moje srdce jako pták vzlétnouti chtělo do oblak, zpívalo slavně se zvony až po obzoru lem, jakoby svou vášnivou radostí obejmout chtělo celou zem. Třásla se divně srdce železná, a hlahol kovů v dálku hřměl, probudil v skalách ozvěnu, o hory narážel, rozvlnil požár mračných lích a zlatý zažeh’ v očích Tvých, jím Tvoje rety proměnil v planoucí máku květ, na nějž,nějž když sedl motýl – polibek, nemoh’ již uletět. To bylo v slavnou chvíli večerní na křižovatce lesních cest, poslední ptáci zpívali, a kvetly roje hvězd. Juž stíny v šero splývaly, a zvony ještě zpívaly – údery srdcí železných se třásla každá věž... A naše srdce? – Viď, juž mlčela... Má milá, nezapomeneš? – 50