MILOST.
Tak silné chvíle mám, kdy šíji rád bych složil
silnému vítězi s obdivem pod nohy,
a v pouta zapiat, jeho řady triumfálné zmnožil,
pokořen pohledy a stejně ubohý,
jak nespočetných bratří nekonečné davy,
táhnoucí zasmušile za volání slávy
cizími tržišti a náměstími nepřátelských měst.
Však marně! Po každém boji dán mi slavný oddech,
mé žízni šťávy nejsladší, zavřené v zamžených plodech,
a po dnech parných vstříc mi přicházejí noci plné hvězd...
Viděl jsem mlhy otrávené ležeti těžce nad močály tlejících mechů
v mlčících zátokách řeky na březích krajiny vzdechů,
do níž i vzbouřený vítr borových hvozdů když omylem leh’,
zachroptěl do noci dutě, jak umírajícího stydnoucí dech.
V ní vzdálené zvonění vody mělo jen rekvií ponurý spád,
a v jejím znění s chřadnoucích stromů za listem list se na zemi klad’ –
a slunceslunce, zastřené hustými mlhami a zbavené silného žáru,
barvilo do sinna beznaděj klíční a zoufalou námahu komolých tvarů...
Všecko bylo tam zšedlé podzimním zamlklým strachem,
a na všem stesk pohledu ledových očí zemřelého tkvěl,
jak v síních dávno opuštěných zámků, kde pod navrstveným prachem
spí brokát vyrudlý a rezavé zbraně v mdlém světle zašlých skel. –
Než; sotva jsem soucitným pohledem krajinu polil, par oddech do výše vzletěl –
země si se studem vzpomněla kouzelné nádhery uprchlých chvil –
a přede mnou v močálech tančily zástupy fosforných světel,
a jásaly vábivé písně lehkonohých vil...
62
V krajinu žízně jsem vkročil. – Úpěla poledním úpalem vzňata,
v očích mi tančila, jiskrami hýřila, v bolestné křeči se chvěla,
prohýbala se pod tíhou zralého zlata
a svíjela se v sterých požárech –
a soucitná míza rozpuklých větví, když zchladiti ji chtěla,
na ranách ztvrdla v jantarech.
Pukliny, jdoucí až do středu země, otvíraly se všude,
žhavý proud vál z nich, jak horký dech horečkou nemocným z úst,
a do výše šlehaly plameny rudé,
šílené úsilím ke slunci vzrůst...
A když se již zářící roztápěla v bělostných paprsků lázních –
přivolán mrazem mé bázně a hrůzou modlitby zsinalých retů,
žár bílý v pláních a pahorcích utuhl na sníh,
jiskřící se zrcadlením nepoznaných světů...
Do zahrad v ticho vnořených mne toužení mé zavedlo,
kde smutku únava a zklamání na nízkých březích usedlo,
a zmechovělé růže podél pustých cest a vyschlých vodometů
sen těžký snily o nádheře květů...
Leč sotva prvním kročejem za hradbou jsem se ocitl,
jak dotčen proutkem kouzelným, sad smutný ze sna procitl,
van větru stromům do korun text nových písní vkládal,
třás’ větvemi a v dešti bílých hvězd na cestu, vděčný, padal.
Rozkvetlé záhony mi vyšly vstříc, a do vlašťovek letu,
jež ve výši se ve hře lásky honily,
tryskající proudy vody zvonily,
a vinná réva lákala v šer modrý gloriettu...
Byl večer čarovný. – V něm touha zmdlévala, až vzpomínka jen zbyla z ní
na cosi, čeho nebylo, na hudbu čekanou, jež nezazní,
63
na letní den, jenž neumřel, jak umřít měl – v tlumených modravých tónech,
provázen zalkáním v pramenech a ve vzdálených zvonech. –
Byl večer čarovný, a slavný klid až ke hvězdám se zvedal –
a v něm milenku sladkou našel jsem, když bolest jsem si hledal...
A já, jenž pouze v domy smutku vstupoval jsem za práh,
teď duše její končinami zbohatlý bloudím sám a sám,
a dosud odříkavý náhle po milosti jsem zaprah’ –
a s úsměvem jen tužeb minulých dnů vzpomínám.
Žárlivý nechci, by jinak šla žitím, než provázena mnou;
by jara příští rozkvetla pro ni jen pod oblohou mou,
a jenom já směl otevříti nejsladší úrody dar,
jenž dříme zaklet v panenských ňader pohárový tvar.
A modlívám se k životu: „Vše vezmi si a jenom ji mi ponech!“ –
když mlhy po lukách se strou, a v dálkách zmírá den v kovových tónech...
Tak silné chvíle mám, kdy šíji rád bych složil
silnému vítězi s obdivem pod nohy,
a v pouta zapiat jeho řady triumfálné zmnožil,
pokořen pohledy a stejně ubohý,
jak nespočetných bratří nekonečné davy,
táhnoucí zasmušile za volání slávy
cizími tržišti a náměstími nepřátelských měst.
Však marně! – Po každém boji dán mi slavný oddech,
mé žízni šťávy nejsladší, zavřené v zamžených plodech,
a po dnech parných vstříc mi přicházejí noci plné hvězd...
64