NA KLÍN TVŮJ VONNÝ.

NA KLÍN TVŮJ VONNÝ.
Na klín tvůj vonný hlavu svou jsem složil, jak na oltář obět zápalnou, a rozkoš neznámá v ráz prolnula mi do žil, rytmus – nevím už, kde slyšený – mi v tepu srdce ožil a bolesti jiskrou v spáncích opakovanou zažeh’ myšlenek mých žertvu plamennou. A vzpomínám, že právě tak mně bylo kdysi, když v letních večerech mne uspával zpěv sladký, a znavený jsem viděl nad kolébkou z proutí drahé rysy bledé tváře dávno mrtvé matky... Ó, rci, kdo blankyt jejích očí ve Tvé s nebes přelil a kdo as jejích pohlazení něhu v Tvých dlaní hedváb vtělil a její dal Ti dech a úsměvy i hlas? Kdo její podobu vdech’ ve Tvé tváře ovál a touhu v srdce mé, abych Tě poceloval, veden silou závratnou a tajemnou, jež vládne nad Tebou i nade mnou? Ó, schyl se! hlavu, moje milá, ke mně schyl a do očí mi hleď! – Ach ano, tak! – Má milá, měsíčný máš zrak, a Tvoje čelo září v tmu, jak bílá těla vil... Tvé prsy šaty tísní jako hrozny vína sluncem nalité, jež nutno sbírat přede dnem, jako číše naplněné vínem, vrchem přikryté, z nichž možno píti dnem... 38 Hleď! ve výši mléčnou drahou obloha je zlomena, a z jejího klína rozsypal se nový hvězdný roj. – Proč se Ti, milá, náhle rozechvěla kolena, proč prsty Tvých rukou ovlád’ nepokoj? – Tvé oči modře hoří... Jaký děs! Moje milá, pověz, kde jsi byla dnes? – – – Ó, mluv! Necítíš, jak rychle chvíle letí? – (Jako v mládí – šept modliteb matky slyším zas...) Co pravíš? – Ne, nemluv již! Tajemný je Tvůj hlas – a já v něm slyším radostný pláč dětí... Ó, slyš! Ó, slyš! Teď tence hvězdy zvoní, a jasmín pro nás silně nocí voní... 39