PÍSEŇ O SLÁVĚ PRÁCE.

PÍSENPÍSEŇ O SLÁVĚ PRÁCE. Milovanému Mistru O. B.
Je příliš pozdě již, a noc se naklonila, výkřiky ptáků zní pod mými okny sad – juž voní zahořkle do rána třešně bílá, a žloutne obloha, však nechce se mi spat. Nad prací nakloněn, tich zasnívám se o ní a je mi jako oráči, jenž cizí líchou jde, udiven oblohou, kde skřivani se honí, a stopami, jež nalezá, kam pluhem zajede. Pojednou zdá se mu, že život žije znova, a v pole k přeorání ved’ jej dávný zvyk – jsou stejné jeho myšlenky a stejná jsou i slova, deroucí se k vyjádření na jazyk. A píseň, do které svou slavnou radost vložil, by zkolébal ji v sladký rytmu spád, neznámý z vymřelých již dávno před ním složil, když stejnou rozkoš nechal srdcem rozehrát... Nad prací nakloněn, tich zasnívám se o ní a hladím pohledem v polici řadu knih – cos’ jako dech a píseň v tikot hodin zvoní přátelsky a objímavě ke mně dneska z nich. Z blan jejich zežloutlých v podivném ustrnutí jsem často myšlenky své nejtajnější čet’, a kouzlo marnosti jak vůně zavanutí unášel v dálky hodin míjejících let. 97 Však přes to cítím teď v poznání nenadálém, že pro pouhý zvuk písně květy hýří svět, že zpívající oráč věčně bude králem, kterému možno pot i mozol závidět. A slova Mistrů všech, jimž naslouchal jsem v tichu, na strunách stříbrných dojemně slyším hrát, sta rytmů zvířených mi vzbouzí v srdci pýchu – je dávno popůlnoc – a mně se nechce spat... Do okna tluče mi a šerem lehce kývá se větev třešňová – kolébá poupat sen; zpívají ptáci na sadě, nebe se rozhořívá, a brzo bude den... 98