NOC NAD KRAJINOU.

Jan Vrba

NOC NAD KRAJINOU.
Za horizontem slunce je, a hvězdy dřímou za mraky, jimiž jak černým suknem vítr nebe potáh’ – v tmě hluboké spí barev nádhera a květů zázraky, jak tonů vír v zažloutlých notách. Javory ramena do výše zdvihají, do hlucha z hlucha padají chvíle – po stranách cesty se míhají pustou tmou kameny bílé. Ticho kolem... Tráva kroky tlumí, mlčí lány, stromy nezašumí, ani lístek nepohne se... Ticho za mnou v lese... Vody zpívají pouze nad spící krajinou dlouze a z dálky tence zvoní sem, jak dětský pláč, když zmírá ku posledu – – – Tma vlhkým chladem dýchá v tvář a voní zem, jak čerstvě vydobytá, žlutá plástev medu. Voda zpívá pouze nad spící krajinou dlouze... Voda zpívá, voda kvílí, snad jí lidé ublížili, snad v ní ponořili těla, když čistá být chtěla... Voda pláče – voda kvílí, snad jí lidé ublížili – a snad v jejích zakalených zracích,zracích nechtějí se hvězdy vidět, proto dřímou v mracích, a ve kraji zahaleném noční tmou a klidem ramena javorů jen proto hrozí lidem. 26