VIGILIE.
I.
Pach ostrý arniky se schoulil v květů žlutích –
jen vůně plavuní se v tlení trouchu mísí,
šum stromů ponurý se zpěvy ptáků utich’
a těžce v korunách teď nad hlavou mi visí...
Bdím vážně zadumán a setrvám tak k ránu
ve hloubce pralesa, kde nic mne nevyruší. –
Je půlnoc hluboká, nebe má samou ránu
a ticho hovoří s mou duší.
Vím. – Bratři, sestry spí. – V hvězd nekonečné dráze
zář dne se ztratila, by nový brzo vyvstal
a marným touhám všem a úsilovné snaze
za hudby vteřin zas jen bludný tanec schystal...
A nevědoucí spí! – Strach sedí v nohou loží,
by v jitra rozbřesku se znovu k vládě vypial,
a dřív, než slunce síly procitnuvších zmnoží,
jim koule galejníků připial.
Jsou marny modlitby. Přes jejich vzlyk se valí
proud nepřátelské tmy, v níž světlo marně sněží...
Zapadly hory v ni, v ní ztratily se skály,
a umřel výkřik měst na hrotech lehkých věží...
Nadarmo čekal jsem na náhlý požár slávy,
až bleskem protne tmu, vyšlehnuv ze všech domů...
Je ticho, temno kol. V snu tiše dýší trávy
a hučí větve rozložitých stromů.
V můj smutek mísí se bázlivých osyk chvění,
a s nářkem větrným vod tiché štkání splývá,
a jedlí kmeny bledé vynikají z tmění,
jak němých svědků řad, jenž na bolest se dívá.
27
Nic není vzdáleno – i nebes výš je nízko,
a do tmy vnořena, má země hrůzy nádech –
ze všeho čiší chlad, a všemu smrt je blízko
jak v mrazem praskajících sadech...
II.
Mé touhy usnuly a vteřiny mne míjí,
šum stromů zní jak nočních vesel spěch...
Bdí ještě kdos’? – Snad laně u pramene pijí,
a scházejí se motýlové na květech...
Zem zčernalá je tichá a nehybně leží,
tma sedí pod stromy a sterá ústa má
a světlu měsíčnímu, jež v paseku sněží,
teď nenávistně šeptá slova neznámá.
Snad posmívá se, nad ním věčně vítězící
strážkyně tajemství, již nelze obelstít,
jež snáší hvězdných světel zvědný pocel chvící,
však proti slunci zvedá naší touhy štít.
A v nás je tma. Jsme nevědoucí nevolníci,
již marně ramena svá ve výš k slunci pnem’
a od něho chcem’ žízniví a hladovící,
co nesem’ v sobě zavřeno, a co nám dává zem.
A slunce, potměšilý hlídač galejníků,
úžehem slibuje a k sobě láká nás,
na svazích zapaluje ohně čilimníků,
však čím jdem’ k němu blíž, tím větší dává mráz.
28
Jen trpce chutnat známe sladkost zemských darů,
ve hloubkách, nevěřící, tušíme jen kal,
jak bajce smějeme se podzemnímu žáru
a v zoufalé nevěře mrznem’ na vrcholcích skal...
Jsme synové temnot a nevíme o tom,
po mořích plujem’ neznámých, a až je přeplujem’
a hrdi na břeh vystoupíme – objevíme potom
již našim mrtvým dědům dávno známou zem...
III.
Žal, jdoucí mimo mne, dých’ těžce v moje snění,
myšlenky proměnil mi v noční motýly,
dal do tmy vzlétnout jim, aby se unavení
vrátili za chvíli.
Tesklivě bloudili motýli moji sšedlí,
do výše vylétli – hvězdy je vábily –
a tiší přišli zpět a na čelo mi sedli
a křídla sklopili.
Tak asi bylo mi, jak letní mlhy oddech
když v noci stříbrné do ticha zaduje
a tlumí barev čar na všech dozrálých plodech
a zemské vzdaluje.
Vše prchlo... Hrál jsem si, sám s myšlenkami svými,
a toužil daleko, za hory, za lesy –
jak děcku bylo mi, když střípky barevnými
radostně hraje si.
29
A šel jsem končinami pod oblouky duhy,
kde květy zpívaly, a teple hřála zem,
kol pasu objat svými nejdražšími druhy,
zářícím večerem.
Na nebi hvězdy jako velké ohně plály,
noc bez proměny světla přecházela v den,
a ptáci přilétali k nám a na rty usedali,
jak políbení žen.
Vzkaz lásky zemřelých v šumění stromů hynul,
proud slz jich radostných k nám volal vzlykem vod –
kolébán loutnami den každý tiše plynul
jak slavný Boží Hod...
A pak... Vše prchlo zas... Pláň šedá rozprostřela
se v dál i šíř i výš – v ní zakvílel můj sen –
a země byla nebem uzavřená cela
a já v ní vězněm jen.
30