SVÍTÁNÍ A SVĚT.

Jan Vrba

SVÍTÁNÍ A SVĚT.
Kles’ černý prapor noci, hvězdami se skvící, a na hory se složil, rudě doutnající, jenom na západě ještě slyšíš dlouze chvílí, kterak temno v mračnech olověných kvílí, však jistě víš – je slunce blíž, a jistě víš – jde slunce výš, snad horizont už řeže rudá otáčivá deska, paprsky už srší – brzo bude dneska! Nad horami v kruhu mračen zástup hravý tančí, dolů spouští kučeravé hlavy, jejich vlasy hebké v šíř nechává vláti, a slunce je hustou jisker sprškou zlatí. Kohouti zpívají, kukačka volá, růžové šeření prolnulo vším, z doliny zvoní smích mlýnského kola, nad tichou vesnicí třese se dým. Pláň rybníka je jeden plamen, rudě hoří každý kámen, včera pusté skály jsou dnes jeden květ! Kde jsem byl, a kde jsi byla, moje milá, že jsi se mně nesvěřila, jak krásný znáš svět... A jak rozhlížíš se, v hloubce modrých očí se Ti i s horami celý ten svět točí a z očí se na mne, jenom na mne dívá, úsměvem i letem mračen zve mne, na mne kývákývá, 53 jsou v něm včera pusté skály dneska jeden květ, a až se rozletí jím smích našich dětí, bude mít i lidi radostný můj svět... 54