BOHOROVNÍ.

BOHOROVNÍ.
Proud světla zkrváceného se vzduchem šikmou štolou lil, jenž, těžký vůní snů, jak skalné vrstvy uleh’ a teplým pocelem nám v srdcích pýchu probudil, jak z jara šum a vření včelstev v úlech. Já pohledem hladil Ti tváře a dlaní si pohrával vlasy, jak holub peřím své družky, než k chvíli svatební svolí, a kolem nás šuměly stromy a klaněly se klasy, a z dálky výskaly ohnice žluti a požáry makových polí. A koukol a svízel a chrpy, jež v polích a na mezích kvetly, tyčily vzhůru chvící se stvoly a volaly kalichů světly hlasitou modlitbu díků za sluncem řežavícím – a teskný žal vody, a země znavené oddech s lehoučkým praskáním klasů a šťávy šuměním v plodech ve stejném rytmu hovořil s Tvým srdcem zpívajícím. A slunce, veliké slunce, jež v krve a zlata slávě za obzor padalo právě, posledními rudými vlnami, tříštícími se ve mracích, zpívalo srdci mému bázlivému o větších ještě úpalech a zázracích, jež vzbudí, až bude v zítřcích k nejvyšším zenitům stoupat a celou zem, úpící v bolestech zrání, v plamenech koupat. A mezi nebem a zemí ležela slavná přítomnost třetího našeho rodu. K sestupu na zem ji lákalo toužení kvetoucích lích, a tisíc ji volalo vábivých svodů, ztajených ve vzlyku řeky i větrných proudů kvílivých výkřicích, na cestu od oblaků – a nad lukami nesla se slavná důvěra mlhami němými a zvonila z písní ptáků, pějících po druhé nad hnízdy opuštěnými... 55 Ze zahrad měst vzdálených v ústrety nám zavoněly růže, a svěže ovanul nás mlhy chlad. – A tehdy v náhlé touze po teple jsme k sobě přitiskli se úže a po svém vlastním stínu šli, jenž na cestu se klad’. Dech růží ze zahrad do kraje pad’ a v tichu tál – chladnoucí slunce viselo nad hloubkou za horami, a jako deska z mědi západ rudě vzplál... Byl večer červnový, a my jím nešli sami. – 56