SVĚTCI.

SVĚTCI.
Bratři! Nerozuměli jste světcům! Plni jsou hříchu – a vy jste za pokoru měli jejich královskou pýchu. Pohrdli sladkostí země, každý jí vrátili dar a květnům jejího jara zpívají o slávě slastnějších jar. Zapřením prokleli naději matek a nemilující věří, že Bůh k nim promlouvá plameny v kvetoucím růžovém keři. Nevešli pozváni v království ženy v západů rozhoření, ale rozkoše nesčetněkrát palčivější prožívají v snění, neboť samoty jejich podobny jsou ohnivému moři, v němž bílým žárem pokušení nejsvůdnějších hoří. A když ze svých samot vyjdou, kamkoli pohlédnou jen, zdráhajícím vtíravě se nabízejí nejkrásnější z žen. Pyšní jsou světci! Dvojnásob užili sladkosti země, a přec o její rmutné hořkosti hovoří temně. Dvojnásob užili trýzně i rozkoší letního zrání a v konec umdleni chlubivě mluví o svém odříkání. Pyšní jsou světci! Zapřeli matky a nemilující věří, že Bůh jim vyšší lásku slibuje v růžemi hořícím keři. Pohrdli sladkostí země, každý jí vrátili dar a v květech jejího jara sní o příští slavnějších jar... Ó, bratři! Domýšliví jsou světci a plni jsou hříchu – a vy jste za pokoru měli jejich královskou pýchu! 22