JITŘNÍ LOV.

JITŘNÍ LOV. M. ŠVABINSKÉMU.
To bylo za jitra ve hloubce pralesa, voněly mechy kol a kapradí a staré borovice, v dálce se břízy svítily, jak na oltáři svíce, a nad vším byla rozepiata nebesa. Lehoučký vítr s trav a listů rosu stíral, a každý květ se žádoucně ke slunci otevíral, sama lehkost bylo vše a jásání a vznos – bažanti z lesa kovem smáli se, a v houští hvízdal kos... Jenom na straně západní se nížil vlhký dol, kde zvolna chladem sychravým se vlekl temný stín – tam potok teskně naříkal, a kolemkol stál jedlový les zapředen do temných pavučin. V něm drsně zpíval divný pták od půlnoci až k ránu, byl slepý nenávistnou tmou a světla neviděl, pařátem vztekle v kůru tlouk’ a zobák z mědi měl a prsa samou ránu... Vyběhla žínka z háje bříz do dolu v lehkém skoku, ve vlasech měla jahody a plavuň kolem boků, ret rudý chvěl se úsměvem, jak jiskrou pohled též, byl stříbrná číš tuhý prs a tělo zlatá spěž. Luk měla v rukou napiatý a střelu jedinou a skrývajíc se za stromy chvátala jedlinou, k potoku připlížila se, v něj tiše vstoupila a ostrým šípem na jedli černého ptáka zabila. Tančily břízy radostí a voda smála se, a vítr v lese probudil písničky stohlasé, před žínkou tráva šuměla a rosou zářila, tloukla ji květy do kolen, jak cestu zpátky vážila, 33 a jedlí šum ji provázel, stlal vůni v chůzi bor, nejkrasší skladbu započal do kroků ptáků sbor – a slunce zrudlé radostí na hory rychle vstoupilo a celé nebe do šíra ohnivou krví zalilo. To bylo za jitra ve hloubce pralesa, voněly mechy kol a kapradí a staré borovice, v dálce se břízy svítily, jak na oltáři svíce, a nad vším byla rozepiatá nebesa. Lehoučký vítr s trav a listů rosu stíral, a každý květ se žádoucně ke slunci otevíral, sama lehkost bylo vše a jásání a vznos – bažanti z lesa kovem smáli se, a z houští hvízdal kos... 34