JITŘNÍ LOV.
M. ŠVABINSKÉMU.
To bylo za jitra ve hloubce pralesa,
voněly mechy kol a kapradí a staré borovice,
v dálce se břízy svítily, jak na oltáři svíce,
a nad vším byla rozepiata nebesa.
Lehoučký vítr s trav a listů rosu stíral,
a každý květ se žádoucně ke slunci otevíral,
sama lehkost bylo vše a jásání a vznos –
bažanti z lesa kovem smáli se, a v houští hvízdal kos...
Jenom na straně západní se nížil vlhký dol,
kde zvolna chladem sychravým se vlekl temný stín –
tam potok teskně naříkal, a kolemkol
stál jedlový les zapředen do temných pavučin.
V něm drsně zpíval divný pták od půlnoci až k ránu,
byl slepý nenávistnou tmou a světla neviděl,
pařátem vztekle v kůru tlouk’ a zobák z mědi měl
a prsa samou ránu...
Vyběhla žínka z háje bříz do dolu v lehkém skoku,
ve vlasech měla jahody a plavuň kolem boků,
ret rudý chvěl se úsměvem, jak jiskrou pohled též,
byl stříbrná číš tuhý prs a tělo zlatá spěž.
Luk měla v rukou napiatý a střelu jedinou
a skrývajíc se za stromy chvátala jedlinou,
k potoku připlížila se, v něj tiše vstoupila
a ostrým šípem na jedli černého ptáka zabila.
Tančily břízy radostí a voda smála se,
a vítr v lese probudil písničky stohlasé,
před žínkou tráva šuměla a rosou zářila,
tloukla ji květy do kolen, jak cestu zpátky vážila,
33
a jedlí šum ji provázel, stlal vůni v chůzi bor,
nejkrasší skladbu započal do kroků ptáků sbor –
a slunce zrudlé radostí na hory rychle vstoupilo
a celé nebe do šíra ohnivou krví zalilo.
To bylo za jitra ve hloubce pralesa,
voněly mechy kol a kapradí a staré borovice,
v dálce se břízy svítily, jak na oltáři svíce,
a nad vším byla rozepiatá nebesa.
Lehoučký vítr s trav a listů rosu stíral,
a každý květ se žádoucně ke slunci otevíral,
sama lehkost bylo vše a jásání a vznos –
bažanti z lesa kovem smáli se, a z houští hvízdal kos...
34