TICHÝ DOMOV.

TICHÝ DOMOV. In memoriam Dra V. Miloty.
Zabořen v křesle u okna rád sedám podvečer, když měsíc stříbří krajinu, a zvoní hudba sfér. Po stráních bloudí ozvěna, a stromy nehnuty v dvou řadách vroubí silnici jak světlé přeludy, z dálky se chřástal ozývá ze spleti hustých trav, šum zvuků zvolna doznívá, a silněj’ hučí splav... Hodiny věže vzdálené pak dlouze udeří a umlknou, by zazněly znovu, když nevolán a neváben mi vstoupí do dveří sen teskný o domovu. Tehdy již ptáci v hnízdech spí, zní pouze vody sten, a barvitý dřív kraj do tenkých mlh je zapředen. Hory, v dne žáru vzdálené, jdou tichým krokem blíž – jsou chudá pole pod nimi, a u nich nízká chýš, ta na střeše má kameny a komín zčernalý, z nějž za jitra se k obloze dým bílý vyvalí... A hory, jakby chtěly se do očí vemnouti, jdou stále blíž a nesou v snění tiš pláč děcka, tlukot kolébky, písničku známou ti... Jdou hory stále blíž a blíž... Ó, srdce, pověz, neteskníš? Sen muže zvoní do ticha ve volném oddechu, jak spěšné kroky o návratu lesem po mechu, když práce skončena, a den se rudě sešeří, a s kovárny zvon zavolá, že čas je k večeři... Klid svatý pak se nad krajem i jizbou rozhostí, a žena mlčky udiví své lásky štědrostí... 69 Je teplo v síni, v srdci též, a venku vzrůstá chlad, je podivného světla plná chýš, a v lese tma, jak by tam někdo černá sukna klad’... A hory jdou, jdou blíž a blíž – ó, srdce, pověz, neteskníš? Tu sladkost země prvotní, již dávno ztracená, zazdá se, srdci na chvíli jakoby byla vrácena, a život jakýs minulý, jenž znovu nevzešel, jakoby kolem skrání táh’ a zrál na marný stesk a žel. A člověk je pak oblakem, jenž vylét’ nahoru a letí větrem unášen nad jícny cizích obzorů... Je mu tam teskno, bázlivo, je studená mu výš; je urván, neví proč a neví nač – a letí, letí poháněn zas k jiným horám blíž, zří stejný kraj a stejnou chýš... Ó, srdce moje, nezaplač! A náhle prudce zatouží celý svět přeletět, by padl na dešť proměněn do rodné půdy zpět, a vtěliv celý život svůj v záhadný jinotaj, slzami omyl každý svah a svlažil celý kraj a po přeháňce úrodné, až luhem zavlá klid, uviděl šťasten nad lesy svou duhu zazářit – a slunce v modru plující, mlh opar nade vším, u lesa nízkou přikrčenou chýš a kameny a komín zčernalý a nad ním bílý dým... Jdou hory potichu, jdou stále blíž a blíž – – Ó, srdce, zda se navrátíš? 70 Zabořen v křesle u okna tak snívám podvečer, když měsíc stříbří krajinu, a zvoní hudba sfér. Po stráních bloudí ozvěna, a stromy nehnuty v dvou řadách vroubí silnici jak světlé přeludy, v dálce se chřástal ozývá ze spleti hustých trav, šum zvuků zvolna doznívá a silněj’ hučí splav... Hodiny věže vzdálené pak zdlouha udeří a umlknou, by zazněly znovu, až v duši mé se modře sešeří snem teskným o domovu. 71