NEPŘÁTELSTVÍ POLOŽIL JSI...

NEPŘÁTELSTVÍ POLOŽIL JSI...
Nepřátelství položil jsi mezi mne a ženu. A já poslušen příkazu Tvého na její líchu jsem vyšel – nepřítel záhadný – a dobrořeče jejímu jménu, v klíčící setbu pšenice jsem černé zrní koukole vysel. Když barvou zrajících oranží prozlátly klasů zelené vlny, váhavým krokem po mezích bloudil jsem tich, hledal v šumící úrodě květy svých semen a viděl, bolesti plný, že ani jediný nevzešel z nich – neboť Ty, který jsi viděl rozpor mezi mým činem a slovy, uspal jsi touhu mé setby na řadu let a zaklel ji magickým gestem ve fialový neopadávající a žíznivý duše mé květ. A čím častěj jsem obhlížel úrodu cizí, čím častěj jsem viděl proměnu klasů ve zlato ryzí, tím hlubší smutek mi slzavé brázdy do lící ryl... Pustnul můj dvůr – divočely úhory mé neorány, zatím co já jsem – hospodář špatný – nad cizími lány o setbě květů ohňových snil. Hospodář špatný horšího soudil jsem přísně, který nepoznal skrytého bohatství svěřených mu hrud, nad nimiž za nocí zpíval jsem oslavné písně a ve dne, vida jich úrodu skrovnou, hněvem a studem jsem rud’. A když stál dvůr jeho v plamenech bolesti, které sám, bezradný, nad hlavou zažeh’, aby v nich uhořel na hořce chutnající prach, v rojení jisker za praskání krovů zpíval jsem o štěstí, a zahalen v dýmu a v tváři požáru zážeh na lánu vytouženém jsem první přímou brázdu táh’... 12 Ale proč nyní, ó mstivý! když lán můj tisíci plameny mé setby září a chce jen pro mne jediným výkřikem máků kvést, proč nyní, ó závistivý! vysíláš stín mrtvého hospodáře s vyhublou tváří rozsévat vzpomínek koukol do mých cest? 13