ŽIVOT.
Když procitnutím silnější jsme vyšli do jarního rána,
vzduch pocel v tváře vtisk’, zem vonělavoněla, jak byla rozorána,
žeh slunce s písní skřivaní nám tíhu s ramen sňal,
a každý šípkový keř plameny namístě růží rozkvétal.
Trav stébla suchá vlála po mezích, jak hříbat nízké hřívy,
podběle žloutly na stráních, a stříbrem blýskaly se jívy,
u lesa vřel, ze země tryskal a výskal života jarní shon,
třás’ lýkovcem a petrklíčů třásněmi a květy anemon.
Dech mlází hýřil vůněmi, a o snech břízy šeptaly si,
do hloubky lesa zaváté se ozývaly hlasy čísi –
nad poli vítr motal se a potácel jak opilý,
a s ním se zdvihal a zas padal rej much a tanec motýlí.
Po lukách z břehů vystouplé se vody líně ploužily
a leskly se jak zrcadla, par oblaky se kouřily,
zem v slunci usměvavě hřála se, a stoupala k nám z ní
jak vůně nejstaršího vína silná – moudrost poslední.
Vzduch hory čistě zrcadlil a do dálky se teple chvěl,
jako zlatými jiskrami se blýskal prvním letem včel,
lehoučkým požahem se tetelivě třásl nad zemí –
hovořil dlouze s ozvěnou a zvonil písněmi...
Zpívaly ženy na březích:
„My otrokyně věčné jsme, spoutané v zlatých řetězích,
v měsíčních mukách za nocí slzami skrápíme svůj sad,
by denně ohnivěji moh’ před zrakem mužů rozkvétat.
A čím vábněji zahrada naše barvitou nádherou na slunci hrá,
tím větší sladkost plní nám srdce a v tajemnou něhu v nás zrá.
91
Jsme podivně připiaty k zemi a neškodně proto míjí nás čas,
a ode dne ke dni jasněj’ k nám mluví nejhlubších propastí hlas
a síla kvasící země, květ stromů, klíčení trav a stébel růst –
a ssání děcka nám větší dá rozkoš, než pocel mužských úst.“
Zpívali muži na horách:
„My vládci jsme a vítězi, však v prsou nesem’ teskný strach,
jen pro něj stále chmurněji s námahou dobytým královstvím jdem’
a přísné svoje hlídky množíme na stranách všech nocí i dnem.
A marně, kdo jej poslal, ptáme se, a proč jde s námi jako vrah,
a z chvílí trpkých nejistot hledáme únik ve hvězdách.
Jen v nocích, v nocích hlubokých, kdy zvoní nad námi paprsků hra,
nám v duších hrdost vzbouzí se a k tvrdosti desáté stupnice zrá;
v dnech proto toužíme, by slunce zapadlo, a zapomenout líp dal sen,
než nejvášnivější a nejsladší objetí našich žen.“
Zpívala země ze hlubin:
„Chtěla bych býti štědřejší, však popelavých mraků stín
mým květům teplo odnímá ve chvílích sladkých poznání
a hluché klasy celuje polibkem zrádným o zrání.
Chtěla bych býti štědřejší, však jak bych chtělachtěla, nemohu,
svou sílu mohu květům dát, ale ne volnou oblohu.“
Zpívalo slunce s vysoka:
„Nad každé místo, co jich je, vracím se znovu do roka,
vždy země prudce rozkvétá, a vody ze skal pramení,
však sotva pohled odvrátím, vše bílým smutkem zkamení.“
92
Zpívaly hvězdy nad sluncem:
„Vše marný běh a marný let – my také věčně marně jdem’...jdem’...“
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Zpívaly ženy na březích:
„My otrokyně věčné jsme, spoutané v zlatých řetězích – – –“
S hor muži ženám v odpověď:
„My vládci jsme a vítězi, však osud náš je do hvězd vklet – – –“
– – Ale my, kteří jsme poznali trpkosti hloubek i výše,
řekli jsme mužům, bratřím svým, i ženám – sestrám tiše:
„Jste jako drobné bubliny, zamrzlé ledu ve hlati,
na pocel světla čekáte, v společném bludu zajati;
sny záře stejná barví vám za letu stejných chvil,
jsou stejné vaše bolesti i radosti a stejný je váš cíl –
k sledu i stejné tajemství se k vám na křídlech smrti snese,
pro ně jste bratřími a sestrami a pro ně milujte se!
Do polů dvou tragicky rozlomena schýlila se k vám
tíž života, táž k mužům, jako ku ženám –
je únavná a hořká, rameny vám třese,
však vykoupením je, a pro ni milujte se!
Jí staviteli chrámu jste, jenž věky na krovu zdvižení čeká,
a stavěn tisícletími, každým dnem osudu trosek se leká –
a jenom vámi je mu dána záruka dělníků příštích,
již vhodné kameny pro jeho klenbu uhodnou v staletých tříštích,
i stavitele sledního, jenž svorník v žeber spleť vznese –
předchůdci jeho jste a pro jeho příchod milujte se! – – –
93
Hle, země leží před vámi jak čarodějný sad
a na váš rozkaz bude plameny namístě růží rozkvétat...
Zpěv ptáků, bratři, neslyšíte teď, jak závistivě zní –
a sestry, necítíte v tluku srdcí svých hřmět rytmus vítězný?
Ó, bratři! Sestry! – Trpělivě žitím kameny své noste
a za slavnost posvěcení za jiter i za večerů proste,
a nechť jste rozptýleni v úhlech všech a za moři a za horami,
za polibek smíru věčného modlete se s námi!“
94