ROZLOUČENÍ.

Jan Vrba

ROZLOUČENÍ.
Ne, nežel, duše má, za šedých soumraků, kdy večer kvílí v zvonech, klid hvězdných půlnocí si zadrž ve zraku, v mé dlani ruku ponech – vždyť nastokrát se ještě vrátíme ze zátok smutných řek a nastokrát se ještě znavíme závratí myšlenek. Kouzlo všech minulých dnů a rozkošných nálad do příštích shledání bude nám vát a teplem dávno zapomenutých vzpomínek sálat v polibků bouřlivý spád – a slzy, které prolijem’, v třpyt ranní rosy změní a vzdechy v šťastný smích, pád černých okovů pak v znění řetězů stříbrných. Země, naše matka rodnárodná, pro nás ještě chystá v korunách stromů mnohý skvělý dar, a štědrá, dost má času, dost má ještě místa pro závrať nejslavnějších z jar, a život, který doposud nám silně v tváře nedých’ a dal jen tužeb pal, chlad cudný našich snění bledých nezmění v marný žal. Nám nových pocelů a nových vzruchů třeba, abychom procitli z krutého zakletí – a moře dnů, než do žil se nám vstřebá moudrost všech uplynulých staletí – 20 a potom teprve, jak zesivělí ptáci, v půlnoci studené nad svojí dokončenou prací usínat budeme. Ne, nežel, duše má, za šedých soumraků, kdy večer kvílí v zvonech, klid hvězdných půlnocí si zadrž ve zraku, v mé dlani ruku ponech – však nastokrát se ještě vrátíme v proud silný splavných řek, a strženi se stokrát znavíme závratí myšlenek. 21