SMÍŘENÍ.

Jan Vrba

SMÍŘENÍ.
Je ticho v končinách, kde víly bloudívaly, z keřů v běl propadlých slavíčí nezní tluk, kde byly studánky, se svítí bílé valy – a smutně zamyšlen bezlistý stojí buk. Po nebi šedivém vran černá mračna letí v dálku, kde lesů pruh od nebe dělí zem – je teskno, ale přec ve vzduchu cítíš chvěti se radost jistoty: spí jaro pod sněhem... Spí jaro pod sněhem, spí pod ním letní plání, i štědrý podzimek sní pod ním zlatý sen... A náhle lehko je ti v zabělené pláni, kde kolem křižují zaječí stopy jen. A „Život“ – šeptáš si a vidíš stopy bludné a víš, že ztratí se o jarní závrati – a chápeš pojednou, proč, až ti svět juž zchudne, hladově spatříš přec jiné se líbati. 95