SLAVNOST ZVONŮ.
V hodině zaslíbení zazněly do tiché hudby dívčích slov,
třásla se srdce železná, a zvučel zlatý kov,
a moje srdce jako pták
vzlétnouti chtělo do oblak,
zpívalo slavně se zvony až po obzoru lem,
jakoby svou vášnivou radostí obejmout chtělo celou zem.
Třásla se divně srdce železná, a hlahol kovů v dálku hřměl,
probudil v skalách ozvěnu, o hory narážel,
rozvlnil požár mračných lích
a zlatý zažeh’ v očích Tvých,
jím Tvoje rety proměnil v planoucí máku květ,
na nějž,nějž když sedl motýl – polibek, nemoh’ již uletět.
To bylo v slavnou chvíli večerní na křižovatce lesních cest,
poslední ptáci zpívali, a kvetly roje hvězd.
Juž stíny v šero splývaly,
a zvony ještě zpívaly –
údery srdcí železných se třásla každá věž...
A naše srdce? – Viď, juž mlčela... Má milá, nezapomeneš? –
50