SEN.
Když spánek ztížil údy mé, a sen na víčka slét’ mi
a zahnal stesk i žal,
tu hodiny Tvé nejsladší jsem přivolával ze tmy
a na loktech je kolébal.
Dech nočních fial třásl se, jak nad záhony stoupal
a v jizbu moji táh’,
a v bledém svitu měsíčním se nad mým ložem houpal,
jenž pruhem na čelo mi sáh’.
Třpyt hvězd mlh vlákna hebká na závoje snoval
k radosti bílých vil,
a nesen větrem východním nad krajem přeletoval
vzdálený šum a lehký kvil.
A Ty jsi byla v jizbě mé za dveřmi zamčenými,
Tvůj dech jsem slyšel znít –
a tichý hlas, jak šeptalas’ mi slovy záhadnými,
že nechceš věčně odejít.
Tys’ byla jata v srdci mém a prolínala do žil,
dech můj byl dechem Tvým,
a chtěla jsi, jen vzpomínkou na Tebe abych ožil,
až do rána se probudím.
44