RADOSTNÉ PROCITNUTÍ.
S duší zbohatlou sny o svatební noci,
jak nebe v červenci oblaků perletí,
ve vůni jitřní zahrady jsem procit’
a pohledem svět celý schvátil v objetí.
Jak pták, jenž právě z brázdy vzlét’vzlét’, je radostná má mysl,
dech voní mi, jak čerstvě puklý květ,
a hory, louky, pole, vše má nový smysl –
vím, že se pro mne změnil celý svět.
Z lesů se kouří, slunce stoupá právě
jako tvář úsměvná nad hřebeny hor –
den nový vzhořel a k jeho větší, než včerejška, slávě
písní tisícerých ptáků rozzvonil se bor.
Dívám se na nebe; není mu konce –
jeho rty v obzoru zemi teď líbají...
Z vysoké trávy modravé zvonce
se mnou se užasle nahoru dívají:
Nesmírná, veliká modravá ústa
do výše, na strany vidím se pnout –
výška v nich, zdá se, že výš ještě vzrůstá,
kam nelze myšlenkou dostihnout...
Dívám se na nebe, rozpínám paže –
jako pták vzlétnout chci v modravý cíl;
ale jsem těžký, cosi mne ku zemi váže,
vůli mám – cítím však, že nemám sil.
41
Dívám se na nebe, vzpomínám na Tebe,
čistý jsem, nevinný, bílý –
veselý vzpomínkou, radostný myšlenkou,
že jsem Tvůj milý.
42