ZVĚSTOVÁNÍ.
Zdráva buď, milosti plná!
V tvářích Tvých, rozkvetlých nachem, svatého tajemství ulpěl sled.
Do očí stoupá mi tepelná vlna,
v záři a rose a jiskrách koupe se svět.
Záhadné světlo rozsvítila’s mým zrakům, v něm den se mi ztměl –
hodiny zastavily se v chůzi, a v náhlém návalu mrazivé hrůzy
prožil jsem vteřinu největší ze všech, kolik jsem v žití jich měl.
Země v ní zkypěla vzpomínkou dávnou v nepamět propadlých let,
s praskotem pučely stromy, prorůstaly se větve, a kvítíkvítí,
do ruda zbarvené podzemním ohněm, ronilo z kalichů zažloutlý med –
zpívali ptáci tesklivě – ohlasem tisíců neznámých žití,
rozpuštěných v nich věky, bolestně kvílely řeky...
A nade vším závojem světla zastřené shluky vířících hvězd
zpívaly hřímavý hymnus o slávě a výškách velehor budoucích cest.
Poznání největší bolesti navštívilo mne: Láska se změnila v sten,
nejsouc víc nejsladší odměnou žití – očistnou jeho obětí jen,
již rukou rozchvělou v ekstasi smírné na oltář kladem’,
za jejíž přijetí vroucně se modlíme a sami trpíme hladem...
Z prairií minulých věků zazvonil pláč, a zazvonil smích.
V šeření zašlého světa pohyblivými stíny naplnilo se nitro –
a náhle v růžových paprscích nového slunce tajemství Tvých
na troskách dávného nový svět vstal, a nové se rozbřesklo jitro.
Zdráva buď, milosti plná!
V tvářích Tvých, rozkvetlých nachem, svatého příkazu ulpěl sled.
Do očí stoupá mi tepelná vlna,
z muk záře, slz rosy a jisker bolesti nový se narodil svět!
51
V pohledu jednom tisíců tajemných hlídek poznávám společný znak,
sta hlasů slyším v jediné písni, za celý rod svůj zpívá mi pták –
z kročeje zvuku zvoniti slyším únavu zástupů, prošedších tisíce mil,
a v dusném ztišení lánů polibků šelest, objetí oddech a bolestí kvil.
Malý před slávou poslání svého teď do jista vím:
vzpomínka minulých žití, jež zněla záhadná ve mně,
s předtuchou budoucích, jež byla bohatstvím Tvým,
v řadě závratných mlčení mluvila temně.
A když tajemný souhlas ruce jim spial a svojí milostí na cestu svítil,
nám v zracích odleskem žár vůle se vznítil
a v srdce naše, jak v dutá zrcadla paprsků svazky,
po neznámém zákonu lásky
odvěkou touhou po růstu, šíři a výboji, již v různo běžící schvátil,
vědomě vrhl a zlomil a v jediné společné ohnisko zvrátil.
Klidní jsme, jasní jsme, čistí jsme. – Kolem nás toužících vášnivý shon,
kolem nás pláč a skřípění zubů a výkřiky v tísni.
Klidní jsme! – My jsme již k poslední závratné písni
lidského rodu v slavné své chvíli stvořili vysoko vypiatý tón! –
Poznání světlo rozsvítilas’ mým zrakům, v něm den se mi stměl –
hodiny zastavily se v chůzi, a v náhlém návalu mrazivé hrůzy
prožil jsem vteřinu největší ze všech, kolik jsem v žití jich měl...
Zdráva buď, milosti plná!
V tvářích Tvých, rozkvetlých nachem, svatého tajemství vidím sled.
V oči mi stoupá tepelná vlna,
v záři a rose a jiskrách koupe se svět. –
52