VZKŘÍŠENÍ.
Poledne bylo. Vzduch pod stromy v světelných pruzích blýskal se jak křišťál,
zbohatlý nedávným rozchvěním chvátavých kroků a továrních píšťal
i v dálce již ulehlým hlaholem poledních zvonů. –
Uprostřed azuru viselo slunce a nemělo záře,
a země, ztemnělá věky, šílela různobarvými plameny květů.
Myšlenku těžkou jak život bylo možno číst poutníkům z tváře,
a trpkou chut její z podivně zkřivených retů.
A marně ptal jsi se, kdeže je město, do něhož v průvodu spějí,
kde chrámy božstev, k oslavě jejichž znaveni pějí
nikdy neslyšené písně, složené z teskně záhadných tónů. –
Volně jsem kráčel za průvodem přešlým a v prachu šlépěje sčítal,
krůpěje potu, jež černě se zemí se slehly, a zářící slzy –
a každou stopu i krůpěj potu i slzu k zmnožení počtu jsem radostně vítal
a při každé mezeře zachvěl se hrůzou a ptal se, nejdu-li brzy.
Tisíce přede mnou přešly – a miliony se tísnily za mnou...
Všem byl jsem vůdcem i zákazem, mezí i branou slavnou –
a nové písně jásajících v neznámých dosud jazycích země slyšel jsem z dálky,
hlučení kvasu budoucí hostiny i výkřiky příští duchové války.
Děs černý, jak chuchvalce uhelného kouře, pohled mých zřítelnic zpřísnil,
zhmotnělé paprsky slunce na ramena mi padly,
a mocně vzklenutý blankyt čelo mi tísnil...
Přede mnou na stvolech ochablých kalichy odkvetem vadly,
praskaly klasy, jak v žáru mohutných výhní,
kořeny hnaly do kmenů svatojanskou mízu,
a z nízko u řeky ležících slatin a močálů líhní
vylétla svítivá mračna pisklavého hmyzu. –
57
Myšlenka popírající božstva mozek mi rvala.
Však sotva jí sveden
na čerstvě zoranou líchu kročej jsem učinil jeden,
příšerně bdělá strážkyně života přede mnou vztyčena stála...
A jako fantómy utkané z mlhy kolem nás táhly
zástupy nesčíslné, jež po mém pohledu žíznivě prahly
a zvolna se ztrácely v dálce a byly teskny a němy...
Tu náhle Tvůj kvílivý výkřik vytrh’ mne snění a vrátil zemi.
Vzpomněl jsem na těžkou hodinu Tvoji, na Tvoji úzkost a bolest,
od níž jsem, šílený hořem a bázní, zbaběle uprch’,
sláb jsa, než abych moh’ bohatě rozvitý květ čisté rozkoše donést,
kterého poupě s Tvým svolením jsem ve chvíli početí utrh’.
Veliká lítost mi zalila prsa, a slzami zkrápěl jsem cestu,
do rozloh vyčítavého ticha jsem vysílal kajícné své štkání,
před údery rozhněvaného slunce oči jsem zacláněl dlaní
a letem ptáka se navracel k městu...
U okna stojím teď. Večer se nad krajem kloní,
soumrak se po lukách s klekáním honí,
chladný van větru do jizby padá a zemí a senem voní.
Pod okny šumí mi lípy, a v dálce zpívají ptáci,
sleduji na nebi oblaků volný běh –
a za mnou ve hloubce jizby hned zazní jasněji a hned se ztrácí,
hned spolu rytmicky splývá dvojí dech...
58
Srdce bolí mne láskou a stůně bláhovou touhou
pohladit oblaka, pohrát si se stromy všemi,
potěšit ptáky i zvířata písničkou krásnou a dlouhou,
políbit vášnivě laskavou zemi –
a rameny, jako rybáři moře v své sítě,
objati všecko, co bude jednou živit mé dítě.
59