MLČENÍ HROBŮ.
Noc byla tichá, měsíčná, bez hlesu a zaznění,
až zdálo se, že vteřiny v ní v samu věčnost kamenní;
kolemkol byla nízká zeď a černých křížů řad,
jak chodili sem léty mrtví spat.
Cest písek světlem měsíčním byl v stříbro proměněn,
a hrobů vrby smuteční v přeludy žalem nakloněných žen;
však liljí stonky zelené, jež květy večer zavřely,
bázlivě se do půlnoci zachvěly.
Van lehký travou běžící si leh’, a hvězdy třásly se,
a matně svítily, jakoby plakaly, anebo bály se;
hluboké ticho bylo v šíř i v dál, ale děsu chlad
v mé srdce rozechvělé nezapad’...
Ve výšce plynul měsíc nad mraky, a hvězdy slzy ronily,
a lístky bílých květů lilií stříbrně strachy zvonily;
však hroby nepohnuly se, zem zcela klidně ležela
a hřebíčkem a douškou voněla...
Hodinu ticho bylo. V ní dál svou cestou chvátal svět
pod roji hvězd, jichž za sto let by nikdo nespočet’.
Hodinu ticho bylo hluboké, a když už byla skonána,
začaly květy otvírat se do rána.
Dál plynula noc měsíčná bez hlesu a zaznění –
a zdálo se, že vteřiny v ní v samu věčnost kamenní;
kolemkol byla nízká zeď a černých křížů řad,
jak chodili sem léta mrtví spat.
60
Zem hrobů silně voněla, byl v ní i na ní klid,
a udivena květů ptala se, proč by se měla otevřít...
V ní mrtví mlčeli a spali pokojně, tak krásný snili sen,
že žádnému z nich nechtělo se vyjít z hrobu ven.
61