CHVALOZPĚV K RADOSTI BRATŘÍ MÝCH STROMŮ.
Ó, bratří toužící po slávě slunce haluzemi
a ptáků písněmi, snem květů zlaté nádhery,
kořáním vlastním do věčnosti přikovaní k zemi
a denně bičovaní v snění větrů údery!
Milenci země jste, skal tvrdost otevírající
k milostem řídkých chvil, z nichž žádná zpět se nevrací,
a služebníci dnů, každého z pánů vítající
v dům svůj skvrn pohyblivou hrou a světla vibrací.
Mír slavný vašich zátiší do mých snů často zadech’,
a vážné šumění jsem slýchal o půlnoci hřmět,
kdy lilo světlo měsíční do korun stříbra nádech,
a rozpomínky praskaly ve vrstvách vašich let...
Tu plula loďstva vítězná ku břehům nových světů –
nad sebou nebe bez konce, v šíř – v dál jen moří lán –
a zatvrzelí lodníci jen jednu znali metu,
a každý z nich byl dobrodruh a každý kapitán...
Šum vašich korun sliboval... Já vyplul na výpravu
v propadlou starých Atlantis, ve posmívanou zem –
snem slavným jednou usmyslel jsem naplnit si hlavu,
a neznámo, zda dopluji, či padnu před koncem.
Vím jen, že půlnoc zelená již nízko skláněla se,
vyl vichru prudký let, a zvonil ze dna vody vzlyk –
však v jitro slunečné příď lodě mé se zvedla zase,
a bouří nezdolán jsem přeplul zimní obratník.
88
Nade mnou nebe hvězdnaté, v dál nedohledna
zčeřená vodní planina až po obzoru kruh –
než věřím, země má že vyzvedne se ze dna –
k ní pluji divný kapitán, k ní pluji dobrodruh.
Ó, bratří! Večer polibků jsem v stíny vaše vložil
a bolest mrtvou pochoval pod listí odváté...
Juž laskavě jste svolili, by sen můj teskný ožil,
a ještě neskonale víc mi jednou podáte.
To o dnu posledním, kdy jasně rozpoznáme,
že všichni, každý z nás v snu vlastním zajatý,
svou berlu jenom z věků věkům podáváme,
ramena v šířku vztažena – zrak k slunci upiatý –
básníci toužící po slávě slunce haluzemi,
tesknými písněmi a květy marné nádhery,
tepotem srdcí do věčnosti přikovaní k zemi
a v snění bičující se svých větví údery...
89