OBZOR.

OBZOR.
Lákal mne, hocha již, každý den, dráždil mne hladovou touhou, bych vyšel daleko z města ven a chvátal silnicí dlouhou, na které byly třešňové stromy, po straně pro vozky domy, ve kterých hlučel zpěv a smích, řinčelo sklo a šustil hřích... Lákal mne, abych šel kolem nich a zase chvátal dále přes návse vesnic vzdálených a chvátal neustále... Lákal mne, hocha již, každý den, lákal mne daleko z města ven, říkal mi, abych se nebál – a já, jak z domu jsem vyskočil, honem jsem hlavu otočil a již jej očima hledal. Byl mezi námi divný vztah, jakého dávno není... Chodíval ke mně denně v snách a šeptal do kuropění, co uzří, kdo naň dospěje: co rukou dosáhnout mohu, tak nízko že tam nebe je a blízko k Pánu Bohu... * 15 Začala škola – zšedl vzduch... Tehdy se mnoho ztratí... Ztratil i nebe milý Bůh a všichni jeho svatí... Smutkem mi zvlhl mnohý den, reptáním tuze jsem hřešil... Nevrátil však se již krásný sen, jímž jsem se tak dlouho těšil. Až jednou... Z jara bylo to... Zpívali ptáci v sboru – vše sluncem bylo zalito až v dálku do obzoru... On sám byl modrý jako dřív, žertovně naladěn trochu... Zamhouřil oko, prstem kýv a šept’ mi: „PoběhniPoběhni, hochu!“ A tehdy jsem se zastavil, nechtě se honem dát zlákat – a tak se v pochybách roztesknil, že jsem div nezačal plakat... * 16 Možná, že svezly se slzičky... Každý to v životě zkusí... A člověk, zvlášť když je maličký, nějakou víru mít musí. Zažil-li jednou už zklamání, bedlivě po druhé hledá – na pouhé vzdálené usmání tak snadno chytit se nedá... Všemu tak lehce už nevěří, ztratí i důvěru k lidem – a leckde v zahradním zášeří hojí si dušičku klidem. Je potom plachý jako pták, nikde se nezastaví... Se mnou to bylo právě tak, obzor však nešel mi z hlavy... Myslil jsem, přemítal dlouhý čas, protože rád bych byl zvěděl, co to jen divného, cože as ukrývá vzdálený předěl... Míjely dny, čas prudce tek’ – už tu byl dusný žár léta, když jsem si z čista jasna řek’, že je tam konec světa... * 17 Řek’ jsem a věřil: – je to tak! – leč utajil vše v sobě... A obzor znovu lákal zrak, jak v mládí ranné době. A znovu jsem jej zalidnil, naplnil spoustou dějů: na mýtích byla hejna vil, v lesích sta čarodějů... Po skalách skřítci se honili, činíce světluškám svody, když se v půlnocích rojily z pramenů živé vody... A nejdál – až za vším – dech se mi závratnou myšlenkou krátil... Tam bych už nebyl na zemi – a nevím, kam bych se ztratil. Snad bych tam spadl v moře hvězd, schoval se na kraji v sítí – a dával pozor, čím to jest, že nám tak blikavě svítí... * 18 Lákal mne obzor jako had – svítivé oči míval – a já jsem o něm tuze rád celé dny i noci sníval. Ráno byl modrý jako sen, večer, když stměly se domy, pojednou vylezly na hřeben podivně ježaté stromy. A já byl jako na jehlách... Nejvíc, když večerem temněl... Obzor mne pořád k sobě táh’, jenže já odvahy neměl... Míjely dny, a utek’ rok – v zeleň se oděla země – trochu jsem zchytřel, a mnohý krok zesílil i kuráž ve mně... * 19 Vábila cesta rozjetá... Utek’ jsem posléz do světa... Hořely louky, voněl bez, v dědině kdesi štěkal pes, kouř chatek polehal k zemi... Vzpomínám, teskno je mi... Přes pole šel jsem, přes lada, směrem, kam slunce zapadá... Šuměla pole, v lese zpíval kos, kolem mne přešel ledakdos – mnohý i pohledem za mnou se stočil, ale já nikdy se neotočil... Hnala mne touha prokletá – a já jsem utíkal do světa... Prošel jsem dědiny, prošel i města, okolo hřbitovů vedla mne cesta – houkání sov jsem se naučil znát... Mnohého jsem se odvykl bát... Ale přec časem, když večer se zšeřil, s bolestí jsem se hvězdičkám svěřil – slzičky v očích a na tvářích nach, že se moc nebojím, ale mám strach... * 20 Je to tak podivné, a přec tak prosté! Člověk tím smělejší, čím více roste... Došel jsem na obzor, vytřeštil oči... Ohromným leknutím hlava se točí... Můj pohled s výšky hor do dálky slétá: Bože můj! Až tamhle je konec světa! Co je tu přede mnou vesnic a měst, co je tu lesů a co je tu cest – a co řek širokých, co bludných stromů... Mám tam jít – anebo vrátit se domů? – – – Vrátit se? – Ale tam v dáli, jak by se všichni příbuzní smáli! Všem by se třásla z úst jízlivá věta: „Nu tak, což – zahlíd’ jsi ten konec světa?“ Za svět ne! Nemohu, nepůjdu zpátky... Musil bych vklouznouti zadními vrátky, projíti zahradou a dvorkem k domu... Ne! S hanbou já nepůjdu domů! – – Je to tak podivné – a kletbou lidí, že čím jsou starší, tím více se stydí... * 21 Druhého dne jsem sešel z hor a zamířil zas na obzor, jenž se mi v daleku zjevil... Však tehdy už z kroku jsem slevil... Nač chvátat? – Kdo pak ví, co mne tam čeká... Ten, kdo byl zklamán, už předem se leká, už ani nevěří vlastnímu snění – protože, co se zdá, opravdu není... Zpátky se nechtělo... Dřímal tam smích... A tak jsem dále šel smuten a tich... Časem se tesklivě zaplakat chtělo – na kámen sednout si, podepřít čelo... Ale já neplakal, já jsem se styděl, že by snad někdo mne u cesty viděl... Čelo jsem zvedl a ve vzdoru kletém – šel jsem – a dodnes jdu širokým světem... * 22 Uběhly měsíce, uběhla léta... Nevěřím pohádce o konci světa... Jsem tulák, jenž nezná potřeby krovu... Nevěřím pohádce o domovu... Večer se zastavím před vraty statku, o nocleh zažebrám a na oplátku povím svou pohádku zevlavým dětem... A ráno ze zvyku dále jdu světem... Ztupěl jsem, zevšedněl, všemu jsem zvykl a nejmíň deset let nezavzlykl... Jen někdy slza mi do očí bleskne, a srdci hloupě se pozasteskne... Když večer ztichne, modrá mha se snáší, kouř stoupá z vesnic spolu s otčenáši – a slunce zrudlé se své výšky slétá – až kamsi daleko – až na konec světa! – – 23