V polední stráni (1921)

Jan Vrba

Diplomatická verze Ediční verze
BYSTŘINA
NAKLADATEL BENÍŠKO
[6] JAN VRBA
V POLEDNÍ STRÁNI
[7]
POLEDNÍ STRÁŇ.
Již mlázím zarůstá... A přece se mi zdálo, že dobrodiní stínu nikdy nepozná... Rok od roku jen slunce na ní hrálo, a zralých jahod vůně líbezná stékala po ní těžce do údolí, kde mísila se s dechem žitných polí, s výparem puškvorce a skřípiny a sítí... Jsou ještě místa v ní, kam slunce proudem svítí, a bíle kvetou trsy jahodníku – kde země vzhoří letním plápolem, a vzdávajíc se svému násilníku, potřásá arnik žlutým chocholem... Však dlouho-li – a kolik ještě roků? – – Po stráni tančí stíny... V jejich lehkém kroku zní rytmus odvahy... V něm sosna vyrůstá a kosmaté své větve napřahuje, jak prst, který se klade na ústa... A stráň je tichá, snad že podřimuje... Babočka s květu na květ přelétá – a čmelák za ní nosí kožišinu, broukaje, že nelze věřit stínu, byť už čas naklonil se do léta... Vše je tu stejné, nehybné a prosté – a přece všecko nesmlouvavě roste... 9 V úpadu stráně bují kapradiny, kde studánka je skryta studená a čistá – a před západem slunce navečerní stíny plíživě měří nezarostlá místa... Borovice v noci haluze šíř nosí, když se vlídný měsíc sklání nad stráněmi, kradou jimi stříbro předpůlnoční rosy, kterou hvězdy kropí vedrem sprahlou zemi... – – – – – – – Pomoci tu není polední mé stráni... Se stromky se spojil Život k útoku... Nevzpírá se ani... V tichém odevzdání v zeleni se ztrácí z roku do roku... Ale mně je teskno... Chodím jako v snění, hledám světlá místa mezi sosnami – hledám bílé hvězdy v staré jahodeni – hledám dny, jež jsou již dávno za námi... 10
DÁVNO JE TOMU...
Dávno je tomu... Byl večer sladký, a hebký dech růží ze zahrad stoupal a ve vzduchu tál – – Byl večer sladký, vítr byl lehký, kalinám šeptal milostná slova, v korunách stromů na loutny hrál. Ptáci již spali, tesknila voda, studená měsíční zář vzbudila v lukách duchové sbory, vzdálila, do temna zaklela hory, po stráních, návrších dokola prostřela stříbrný šlář. Tušalaj řekl kalině vedle: „Sestřičko, hleď, veliká noc je – svatého Jana – celá zem bude už těhotná z rána; sestřičko, i my se otevřem’ pocelům teď...“ Bez silně voněl, do noci broukal – neboť má duši ten keř – a hlavou třásl a všecek se styděl, že jsem ho – stařečka – ještě kvést viděl – a s hlavy mu za hvězdou hvězdička padala ve stínu šeř... Tavolník luskal, jakoby čítal prchavých vteřin let, akát si stýskal do tíhy květů, modřín mu říkal, že musí být k světu – a jasmín přede mnou bez řečí voněl a voněl a kvet’... Veliká noc byla svatého Jana, co v ní kdo přeje si, dostane z rána – i kdyby toužil mít celičký svět... Věřit tak dvakrát se v životě nezdá... V té chvíli ale padala hvězda – a já jí do letu „Jindřišku!“ šept’... 11 Říc’ jméno děvčete, když hvězda padá některou z nebeských cest – i kdyby nechtěla, musí mít ráda... Věřte mi docela – probatum est! – Hvězdička odnese to přání do nebe, a ti dva potom se dostanou za sebe a budou šťastně žít po řadu let, a děti budou žít, co bude svět... Byla noc svatá, jako je dneska, právě tak svítila měsíční deska, tavolník luskal a jasmín kvet’... Ba, nevím, kolik už uběhlo let... Dívám se na nebe – vzpomínám na tebe – hvězdičko, hvězdičko, leť! Ó, léta bláhová, má léta mládí, jak mne to, jak mne to ještě dnes svádí – tak silně a svatě tak zavěřit teď! 12
PRVNÍ SNÍH.
Půlnoc již dávno minula, a naklání se k ránu – – – Jaká to milost duší šla, že mám ji rozehránu? Rovina bílá před okny, a nad ní nebe šedé... Vzpomínka tichá dětské sny za ruku ke mně vede... Když jsem byl ještě maličký, věřil jsem: Bůh jí chodí – a všecky malé zajíčky do teplých lesů vodí... Pán Bůh, ten tlápot nedělá, protože lehko chodí; ale zvěř, i kdyby nechtěla, hluboko sněhem se brodí... A věru! Z jitra viděl jsem v rovině bílé a dlouhé na naší nivě pod lesem zaječí stopy pouhé... Je v kraji bílo... Tichý třpyt zář jitra ještě zmnoží – – – Ach ano, počkám na úsvit, který je úsměv boží... 13 Jsem jako dítě... Vidím svět; v nevinnou běl se skrývá... Je mi už plných třicet let – a srdce ještě zpívá! 14
OBZOR.
Lákal mne, hocha již, každý den, dráždil mne hladovou touhou, bych vyšel daleko z města ven a chvátal silnicí dlouhou, na které byly třešňové stromy, po straně pro vozky domy, ve kterých hlučel zpěv a smích, řinčelo sklo a šustil hřích... Lákal mne, abych šel kolem nich a zase chvátal dále přes návse vesnic vzdálených a chvátal neustále... Lákal mne, hocha již, každý den, lákal mne daleko z města ven, říkal mi, abych se nebál – a já, jak z domu jsem vyskočil, honem jsem hlavu otočil a již jej očima hledal. Byl mezi námi divný vztah, jakého dávno není... Chodíval ke mně denně v snách a šeptal do kuropění, co uzří, kdo naň dospěje: co rukou dosáhnout mohu, tak nízko že tam nebe je a blízko k Pánu Bohu... * 15 Začala škola – zšedl vzduch... Tehdy se mnoho ztratí... Ztratil i nebe milý Bůh a všichni jeho svatí... Smutkem mi zvlhl mnohý den, reptáním tuze jsem hřešil... Nevrátil však se již krásný sen, jímž jsem se tak dlouho těšil. Až jednou... Z jara bylo to... Zpívali ptáci v sboru – vše sluncem bylo zalito až v dálku do obzoru... On sám byl modrý jako dřív, žertovně naladěn trochu... Zamhouřil oko, prstem kýv a šept’ mi: „PoběhniPoběhni, hochu!“ A tehdy jsem se zastavil, nechtě se honem dát zlákat – a tak se v pochybách roztesknil, že jsem div nezačal plakat... * 16 Možná, že svezly se slzičky... Každý to v životě zkusí... A člověk, zvlášť když je maličký, nějakou víru mít musí. Zažil-li jednou už zklamání, bedlivě po druhé hledá – na pouhé vzdálené usmání tak snadno chytit se nedá... Všemu tak lehce už nevěří, ztratí i důvěru k lidem – a leckde v zahradním zášeří hojí si dušičku klidem. Je potom plachý jako pták, nikde se nezastaví... Se mnou to bylo právě tak, obzor však nešel mi z hlavy... Myslil jsem, přemítal dlouhý čas, protože rád bych byl zvěděl, co to jen divného, cože as ukrývá vzdálený předěl... Míjely dny, čas prudce tek’ – už tu byl dusný žár léta, když jsem si z čista jasna řek’, že je tam konec světa... * 17 Řek’ jsem a věřil: – je to tak! – leč utajil vše v sobě... A obzor znovu lákal zrak, jak v mládí ranné době. A znovu jsem jej zalidnil, naplnil spoustou dějů: na mýtích byla hejna vil, v lesích sta čarodějů... Po skalách skřítci se honili, činíce světluškám svody, když se v půlnocích rojily z pramenů živé vody... A nejdál – až za vším – dech se mi závratnou myšlenkou krátil... Tam bych už nebyl na zemi – a nevím, kam bych se ztratil. Snad bych tam spadl v moře hvězd, schoval se na kraji v sítí – a dával pozor, čím to jest, že nám tak blikavě svítí... * 18 Lákal mne obzor jako had – svítivé oči míval – a já jsem o něm tuze rád celé dny i noci sníval. Ráno byl modrý jako sen, večer, když stměly se domy, pojednou vylezly na hřeben podivně ježaté stromy. A já byl jako na jehlách... Nejvíc, když večerem temněl... Obzor mne pořád k sobě táh’, jenže já odvahy neměl... Míjely dny, a utek’ rok – v zeleň se oděla země – trochu jsem zchytřel, a mnohý krok zesílil i kuráž ve mně... * 19 Vábila cesta rozjetá... Utek’ jsem posléz do světa... Hořely louky, voněl bez, v dědině kdesi štěkal pes, kouř chatek polehal k zemi... Vzpomínám, teskno je mi... Přes pole šel jsem, přes lada, směrem, kam slunce zapadá... Šuměla pole, v lese zpíval kos, kolem mne přešel ledakdos – mnohý i pohledem za mnou se stočil, ale já nikdy se neotočil... Hnala mne touha prokletá – a já jsem utíkal do světa... Prošel jsem dědiny, prošel i města, okolo hřbitovů vedla mne cesta – houkání sov jsem se naučil znát... Mnohého jsem se odvykl bát... Ale přec časem, když večer se zšeřil, s bolestí jsem se hvězdičkám svěřil – slzičky v očích a na tvářích nach, že se moc nebojím, ale mám strach... * 20 Je to tak podivné, a přec tak prosté! Člověk tím smělejší, čím více roste... Došel jsem na obzor, vytřeštil oči... Ohromným leknutím hlava se točí... Můj pohled s výšky hor do dálky slétá: Bože můj! Až tamhle je konec světa! Co je tu přede mnou vesnic a měst, co je tu lesů a co je tu cest – a co řek širokých, co bludných stromů... Mám tam jít – anebo vrátit se domů? – – – Vrátit se? – Ale tam v dáli, jak by se všichni příbuzní smáli! Všem by se třásla z úst jízlivá věta: „Nu tak, což – zahlíd’ jsi ten konec světa?“ Za svět ne! Nemohu, nepůjdu zpátky... Musil bych vklouznouti zadními vrátky, projíti zahradou a dvorkem k domu... Ne! S hanbou já nepůjdu domů! – – Je to tak podivné – a kletbou lidí, že čím jsou starší, tím více se stydí... * 21 Druhého dne jsem sešel z hor a zamířil zas na obzor, jenž se mi v daleku zjevil... Však tehdy už z kroku jsem slevil... Nač chvátat? – Kdo pak ví, co mne tam čeká... Ten, kdo byl zklamán, už předem se leká, už ani nevěří vlastnímu snění – protože, co se zdá, opravdu není... Zpátky se nechtělo... Dřímal tam smích... A tak jsem dále šel smuten a tich... Časem se tesklivě zaplakat chtělo – na kámen sednout si, podepřít čelo... Ale já neplakal, já jsem se styděl, že by snad někdo mne u cesty viděl... Čelo jsem zvedl a ve vzdoru kletém – šel jsem – a dodnes jdu širokým světem... * 22 Uběhly měsíce, uběhla léta... Nevěřím pohádce o konci světa... Jsem tulák, jenž nezná potřeby krovu... Nevěřím pohádce o domovu... Večer se zastavím před vraty statku, o nocleh zažebrám a na oplátku povím svou pohádku zevlavým dětem... A ráno ze zvyku dále jdu světem... Ztupěl jsem, zevšedněl, všemu jsem zvykl a nejmíň deset let nezavzlykl... Jen někdy slza mi do očí bleskne, a srdci hloupě se pozasteskne... Když večer ztichne, modrá mha se snáší, kouř stoupá z vesnic spolu s otčenáši – a slunce zrudlé se své výšky slétá – až kamsi daleko – až na konec světa! – – 23
BOROVICE.
Jak mne to dneska, jak mne to svádí... Vzpomínka letí do časů mládí, a já ji sleduji tich... * Páchal jsem hřích! – – Chrastavické lesy, vy jste vším tím vinny! Vašich tichých pěšin modré zátočiny zlákaly mne často ve svou šeř – a ve vašem klínu, užasle se chvící, po prvé jsem viděl kdysi při měsíci na palouku plachou srnčí zvěř. Na rybníčku temném lekníny jste kvetly, na pasekách hýřily jste žlutavými světly, voněly jste mechem, dechem pryskyřic – lehounkého větru přelétavé vání prozradilo mi, že na polední stráni pod listím je zavěšeno jahod na tisíc... Toulal jsem se vámi od božího rána – duše byla volná, všecka rozjásána, jak nad hlavou modré nebe bezedné... Toulal jsem se vámi často po den celý, až mi pozdě večer hvězdy připomněly, že už dávno bylo poledne... 24 Chrastavické lesy, lesy mého mládí, nelze vypovědět, jak mne to k vám svádí... Nelze zapomenout vašich krasavic... Přímých jako svíce, zrudlých jako plamen, útlých boků, štíhlých – rozpřažených ramen – – Nelze zapomenout vašich borovic! * Vidím vše, jak bylo před dvanácti léty... Na stráni jsou břízky, šípky hýří květy, vítr válí dlouhé vlny po poli... A já tudy kráčím, v rukou knížky nesu – – Co mi nohy stačí – k modravému lesu chvátám – místo do školy... Rosa ještě svítí, vzduch je silný, svěží, napříč polní cestou rudý střevlík běží, nad hlavou mi skřivan zpívá vesele... Na louce je plno kohoutků a kmínu... Promění ji kosou sekáč na mýtinu, až se schýlí ke dni Jana Křtitele! Na pokraji lomu diviznové pruty kanárkově žluté stojí nepohnuty, za nimi se svízel mezi uklání – a jak dál jdu stezkou – zděšen kroky mými, zdvih’ se ušák z lože, skoky předlouhými brázdou brambořiště v dálku uhání... 25 S úsměvem se dívám, jak se ztratil v žitě... Zvlnilo se, ztichlo... A zas kráčím hbitě – na pozdrav mi kyne chrastavický les... Nejdu napoprvé, a proto vím zjista, že mi v jeho hloubce měkké lože chystá pod borovou klenbou borůvčí a vřes... * Borovice rudé s kšticí kučeravou rozvážlivým rytmem šuměly nad hlavou, trouchovitá půda medem voněla – sta ptáků zpívala s haluzí stromů, a mně se nechtělo vrátit se domů, školy jsem zapomněl docela... Borovice rudé, přímé jako svíce, zmámily mne silnou vůní pryskyřice, zmámily mne tichou písní korun svých, které, jak se mírně kolébaly, řešetem větví v hloubku prosévaly slunečních paprsků smích... A smích ten tančil kolem mne a všude, ohnivé rány pálil v kmeny rudé, ze země nechával přeludy růst – k nohám mi nahrnul všecku svou něhu, srdce mi poháněl k prudčímu běhu a první písničky vynutil z úst... * 26 Chodil jsem za školu... Vím, že jsem hřešil... Ale již tehdy tím jsem se těšil, že jen tak nadarmo nemám vás rád – moje borovice, chrastavické lesy! – A ještě dneska, když se hlava svěsí, zachce se pojednou vzpomínat: na vůni jahod – pohodu chvil – na jejich slunečný jas – – – A kdybych dneska studentem byl, chodil bych za školu zas... 27
Z TOULKY ZA MĚSTEM.
Polední ticho... Obilí zraje... Jdu krajem jako v snách... Sterými svity slunce si hraje na poli v ječných osinách... Prudký žár roste, do země bije, pod jeho údery třese se vzduch, zvoní v něm tichoučká melodie praskotu zlátnoucích pluch... Anebo cvrčci z mezí to zvoní, jak ministranti v kostele? Já nevím... Vidím jen: motýl se honí po rudých květech jetele... Co je mi po tom, kdo mi tu zpívá! Jenom se, srdce, písni té svěř! – Z ohybu cesty na mne se dívá ostnitý šípkový keř... Jak se tu chudák pod strání tísní, a ťuhýci v něm táboří – ale on přece – dík jejich písni – krvavým potem zahoří... Jdu kolem... Svaté teplo mám v hrudi, do spánků bije mi krev... – – – – – – – – – – – – – Možná, že právě ti cvrčci vzbudí na mých rtech polední zpěv. * 28 Buď zdrávo, Slunce, zlatý násilníku, jenž nutíš pole do zrání – na mýtích sílíš vůni vemeníků a biješ pěstí do strání... Pod pohledem Tvým tvrdá skála puká, a v kámen tuhne měkký jíl – a každé zrno podstupuje muka pro úkol, smysl svůj a cíl... Buď zdrávo, Slunce, žíhej ve vysoku, na zemi žhoucí proudy lij – nelituj na chvíli, v každém svém kroku zapaluj, zaněcuj, bij! Čekanky, smolničky, všecko to je Tvé, v plen dáno Tvému záboru – stoleté sosny kosmaté větve vztahují k Tobě nahoru... Živo buď, slunce, pohlede boží, nejsladčí hvězdo ze všech hvězd – Tvůj úder život jen sílí a množí – bij nás a muč nás – chceme jej snést... * Vešel jsem do lesa... Ovál mne chlad... Není to divné, že jej mám rád? – Slunce je krásné, a teplo je milé – než – v lidském životě jsou také chvíle, kdy se zdá příjemný chlad... 29 Znáte to snad... Les stojí kolem vážně a tiše – a je v něm stromů na tisíc... A ten les celý se potí a dýše zahořklou vůni pryskyřic. Je dnes tak vřelo, utírám čelo... Nechce se vyjíti z pod buku... Kdes v dálce datel, přírody znatel, zarytě klepe do suku... Ví ten pták dobře, co v mrti se tají... Pro smysl praktický já ho mám rád... Říkají lidé sic, že datli tak hrají – ale já vím, že chce se jim žrát... Jen si tluč, datle, je dnes tak hezky, a škoda promarnit pohody... Vím dobře, jak úzké jsou života stezky, a co zlých rozmarů přírody... * Studánko, odpust hloupému hochu! Ale víš, je to tak: přišel jsem z polí, kde svítí slunce, až oči bolí – – – Byl jsem jím osleplý trochu... 30 Hle, již se skláním a k tobě se shýbám, jak bych chtěl s tebou v jedno srůst, a jako milý svou milou tě líbám štěrbinou žíznivých úst... Proč jsi tak chladná, modře pozamžená, a jenom vzdycháš potichu? – – – Jsi jako panna, z níž nebude žena, protože slyšela o hříchu? – – – Studánko milá, nech si říc’ přece o vroucí touze potoka – utíká z lesa lukami k řece, aby byl mořem do roka... Co je to potok? – Vlnky! Tvé děti! – Sotva ti z klínu vyskočí, do světa běží, slunce je světí, v radosti vírem se zatočí... Veselé děti máš – sama jsi smutná, jako bys byla z kamene... Či snad ti přespříliš hořce chutná mateřská bolest pramene? – – – Neměj jim za zlé, vlnkám, svým dětem, zapři jim bolest tajenou, však jistě jednou na cestě světem na tebe náhle vzpomenou... A řeknou slunci: Ve výš nás zdvihni, v dálku nás bělavým oblakem nes! A větru řeknou: Horám se vyhni a pusť nás deštěm na rodný les! 31 Poletí vzduchem, jak bílí ptáci, do mechu spadnou slzemi... A potom ucítíš, kterak se vrací do tvého lůna pod zemí... Studánko milá, znovu se shýbám, ale teď nechci s tebou srůst: tvou svatou vodu pokorně líbám, tvou bolest beru do svých úst... * Tak jsem se s milou studánkou zdržel, že jsem se o krok dál nedostal... Ale ne, že bych se na ni snad mrzel – kdybych to řekl, tak bych lhal! Vycházím z lesa, soumrak se sklání, po lukách táhne se bílá mha... Pohled můj zdvižený k nebeské pláni hvězdičky na ní zažíhá... Jdu polem. Čichám, jak pšenice voní, dlaněmi hladím prohřátý klas – – – V ústrety z města mi klekání zvoní, loučí se se mnou křepelčí hlas... Sešel jsem v údolí – a teď jdu po louce podivně šťasten a zveselen... Říkám si potichu: Byl jsem dnes na toulce, ubil jsem zase zbůhdarma den! 32
LETNÍ OBRÁZEK S TULÁKEM.
Za větrem na mezi čekanka roste, tulák se pod ní vyhřívá... Stranou jsou hadince, smolničky prosté – šípek se květem zardívá... Nebe je modravé, obláčků není, klene se velce nade vším, neslyšet zvuku, ni viděti chvění – jen z meze stoupá modrý dým... Ve výšce blankytem brázdu pták oře, ozářen sluncem ze spodu... – – – – – – – – – – – – V té chvíli zdá se vám: nebe je moře, a ten pták padá pod vodu... Všecko kol do kola podivně splývá... Koralů spletí je blízký bor – a obzor v dálce se pozamžívá přeludem podmořských hor... I samo slunce je v zajetí vodním, v němž tone drsný káně vzlyk... A tady hluboko, hluboko pod ním na mezi leží trosečník. 33
LAVIČKA U LESA.
Taková je prostá... Z pěti kusů dřeva... Když jsem šel okolo, seděla tam děva. Seděla tam, seděla, tiše na mne hleděla, ale já jsem jistě nebyl, koho čekala... Okolo ní rostou čtyři lipky mladé, za nimi ční kříž... Na té lávce často, přečasto se krade... Ty to, Bože, víš... Přijde šuhaj, přijde po zelené louce – na ramenu puška – péro na klobouce... Přijde šuhaj, sedne – i hodinku prodlí, ale jeden otčenášek se tu nepomodlí. Hovor začne klidně, končí pomlkami, protože se ohlížejí, jsou-li tady sami... A jak se ten šuhaj ke své panně točí, plechový Pán Ježíš přimhuřuje oči... Potom vládne ticho – vítr v lese kvílí, zlekaná myš šustne kdesi v ořeší... Šeptání zní chvílí, ret se ke rtu chýlí... Krade se tu, krade, ale nehřeší. Kolem mladých lipek vlažný vítr vane, za nimi ční kříž... Než uteče jaro, můj ty Kriste Pane, co tu všecko zvíš... 34 Taková je prostá... Z pěti kusů dřeva... A pokaždé jiná sedí na ní děva. Sedí tiše, sedí, neviňoučce hledí, nemá tuchy, že jsou lidé, kteří mnoho vědí... 35
VLASTNÍ PODOBIZNA.
Stojím tu s úsměvem před lesem v oděvu nedbale prostém... Mám radost podivnou: že tu jsem, že jsem tu na chvíli hostem. Kabát jsem svlékl: „Tady lež!“ – hodil jím do bujné trávy – klobouku tíhy zbavil se též jediným trhnutím hlavy. Škrábu se v týle... „Půjde-li kdos...“ – – – – – – – „Ale, ať odvrátí zraky!“ – Směji se vesele... Se smrku kos hvízdavě směje se taky... Větříček lehtá mne po zádech – košile proklatě studí... Což, abych na chvíli v trávu leh’ – větru se vystavil hrudí... A vida! – Slunce mne zahřívá, vítr pod košili fouká – arnika leknutím neživá zděšeně na mne se kouká... Čmelák si na mne sednout chtěl, aby si odpočal v letu – v čas se však lekl a uletěl bručivě žalovat světu... 36 Vzduch je tak něžně laskavý – piju jej plnými doušky... Jistě, že stoupnou mi do hlavy výpary mateřídoušky... Dobře tak! Počkám – a za chvíli, až bude vůně ta prudčí – poběhnu domů a vložím ji své ženě do náručí. 37
PÍSEŇ.
Hory jsou dnes modré, nebe jaksi blíž... Ty jsi moje milá – a Ty o tom víš... Do studánky pohleď s křemenitým dnem – Tvůj obraz tam uvíz’, jako v srdci mém... „I mé srdce plné tebe docela – jak do klece ptáčka jsem tě zavřela...“ Nebem oblak letí – bílý, neví kam... My jsme jako děti – v srdci druhý sám... Tiché odpoledne, tiše polem jdem’... Viď, že už v těch srdcích věčně zůstanem’... 38
DUBEN.
Silácký duben ve kraj dých’ – poupata houstnou na větvích – sbor ptáků z jihu letí... Procitl v lískách jarní van, zlatý prach nese do všech stran a slunečný den světí... Kolemkol všemu stýská se po objetí a po kráse i lehké po bolesti... Touha se sluncem rozjitří – a snad už začnou pozítří podél cest třešně kvésti. Je k smrti silný jarní dech... Tancuje život po hrobech a na vše zapomíná... A povídačkám o hříchu se usmívá jen potichu... A je v tom jaká vina? – 39
PRAMEN.
Zašel jsem za jitra dnes v rašící klenový les... Nad zemí vzduch se začínal chvěti, životem bouřil procitlý svět, v korunách javorů na každé sněti houpal se zlatý hroznový květ... Bloudil jsem lesem, zpíval jsem tiše, dýchal jsem svobodně z plných plic, slunce se na mne dívalo s výše, písniček zpíval jsem na tisíc... Zmlkl jsem teprv, když jsem šel domů uzoučkou pěšinkou podél skal... Tehdy mi v ústrety pod patou stromu studánky pramen zabublal... Sed jsem si k němu, díval se chvíli, jak drobný písek prohání – a při své práci ze vší síly zpívá si písničku skřivaní... Vše bylo milé a vše bylo prosté... Pramene píseň i větví ples – i to, že právě zde tak bujně roste zlatově kvetoucí klenový les... 40 A teď jdu domů... Syrově voní kolem mne čerstvě zoraný lán; večer se kloní – klekání zvoní – obzor je v plameny zažíhán. Mám v srdci radost jak malé děcko, bohat jsem bezmála jako král... V sítnicích, v uších nesu si všecko, co jsem dnes venku nasbíral... Slyšel jsem pramen, viděl jsem dnes sty hroznů kvetoucí klenový les. 41
JARO.
Vyšlo slunce. Jitřní pozdrav hora vrací hoře... Potok zvoní. Na souvrati mladý sedlák oře... Skřivan jásá. Nad lukami čejky vykřikují... Jako stádo beránkové po obloze plují. V každém stromu míza šumí do nalitých poupat... Z horských lesů vidíš mlhu do azuru stoupat... Všude živo. Země voní. Slunce ve vysoku... Jen ta souvrať je jak rána otevřená v boku... 42
ORÁČ.
Ze dvora vyjel, sotva vzešla zoře, by skončil dřív, než zešírá... Teď polem kráčí, první brázdu oře a zemi otvírá... Strach z něho jde – je něco v jeho zjevu, co propůjčit moh’ jenom Bůh... Tvář zrytou má a v tvrdošíjném hněvu do půdy vráží pluh... Jsou jistě drsné jeho dlaně snědé, jak hlas, jímž na svůj potah vzkřik... A přímkou polem černou brázdu vede podivný násilník... Na čele rýha, k obočí pot stéká, řas clona oči zakrývá... Je v jeho postoji rys pračlověka, jak zemi dobývá... 43
RORÝS.
Večerní ptáku – starý romantiku – jsi zašlé slávy pozdní syn, anebo jenom ze starého zvyku si stavíš hnízdo ve zdích rozvalin? A lítáš teskně, když se večer šeří, v obloucích kolem potemnělých věží – nad zdivem parkánů – a za vzlyků vyprávíš zkazky plaché lesní zvěři, když stezkou zapadlou na pastvu běží – či jen tak hvízdáš – ze zvyku? – – Podivný ptáku – rytíři pozdní, jenž vstáváš z lože, když hlahol dozní, a ptáci zmlknou v teple hnízd – když lesem bloudí ztajené hlasy, a temnem jeho nejhlubší krásy ševelí z buků listí svist... Je to tak divné... V modravé šeři všemu, můj ptáku, všemu se věří – – – Člověk je básníkem na dvakrát... Tichými kroky lesem se plíží, do temných koutů a pod stromy shlíží – zlatý květ štěstí by utrhutrh’ rád...’rád... Bratrský ptáku – starý romantiku – jsem snad též zašlé doby syn – anebo jenom ze starého zvyku sedám rád večer na zdích rozvalin? – 44
V „MRTVÉM DŮLU.“DŮLU“.
Sám šel jsem cestou. Bylo pozdě... K ránu... Podzim se houpal na sněti... Nad lesem váhal krahuj, v kterou stranu že na jitřní lov zaletí... A bylo mdlo tak, jako po nemoci, kdy se jen unaveně sní... Zem zkřehlá, procitajíc z noci, vzezření měla podzimní... Hor modrá dálka byla zimomřivá, ve větru nezněl jitřní hlas... A smutným šperkem měla jabloň křivá z babího léta bílý vlas. Na zemi stopa, kolej vytlačená – a do ní čerstvě spadlý list... A je tak lhostejno, zda muž či žena prošli již smutkem těchto míst... Tak studených, že se tu nezapláče, aby zem v slze nezjevila krev, tak nevlídných, že ani zatoulané ptáče tu neusedne na větev... I vůz tu divně v štěrku zaharaší a kousek dál se odmlčí... Říkají lidé, že tu straší, byť dávno čakan netrčí... 45 Sám nevím, jak jsem v zamyšlení zašel do těchto smutku plných míst... Vyšel jsem včera, když se soumrak snášel, a nebylo již možno číst... A šel jsem šerem, tmou... Teď k jitru svítá... Zní z telegrafní tyče kvil... Přede mnou v cestě stopa – kolej vrytá... – – – – – Proč jsem se tady zastavil? – 46
NOČNÍ VÍTR.
Slýchám jej často v půlnoční chvíli, jak sadem bloudí a potichu kvílí – přichází občas, až na okno sedne, zavzdychne lehce a zase se zvedne; žaluje hlasem tesklivě znícím... Bdících rád nemá a závidí spícím... Bez konce, bez cíle je jeho cesta... Přelétne dědiny, přeběhne města – rád by se zastavil – bojí se lidí – za sebe sama tuze se stydí... Ostych svůj nese si do noční hluše – je lehký a teskný jak tulácká duše... A bloudí lány a bloudí lesy, pavoučí vlákna na stromy věsí – na lehkých křídlech v měsíční šeři nahání strachu bázlivé zvěři; každý svůj pohyb jí do sluchu vleptá, ať hučí v jedlích, ať s osikou šeptá... Rád by se někomu s bolestí svěřil, není však nikoho, kdo by mu věřil: nebe je daleko, ještě dál hvězdy – obilí v bázni mu uhýbá z cesty... Tak lítá – a lítá – poklidu nemá, hovoří s nocí – a ta je němá... 47 Slýchám jej často v půlnoční chvíli, jak nocí bloudí a potichu kvílí – usedá na chvíli, zase se zvedá – bez konce, bez cíle bloudí a hledá, až posléz unaven k samému ránu zapadne do zlata pšeničných lánů... 48
VOZOVÁ CESTA.
Zapadá slunce pod hvězdou, a šero do noci roste – hory jsou příliš vzdálené – jsou modravé a prosté... Obilí ševelí v přeludný kraj, je cítit výpar země – vozová cesta, po níž jdu, hovoří potichu ke mně... „Čím dále půjdeš, užší jsem – až boky stažením bolí – a na návrší ztrácím se na panském žitném poli...“ Jdu po ní s tichým úsměvem – hlavou se myšlenky honí; z pod mezí cvrčci skřípají, mateřídouška voní... „Nechoď dál!“ – znovu hovoří – „běžím jen na slepo z města – a nikam po mně nedojdeš – jsem pouhá vozová cesta...“ Neslyším naschvál. Dále jdu. Je mi tak dětsky a lehce, že se mi cesty poslechnout za tisíc dukátů nechce... „Bože můj!“ – cesta zavzdychá – „za chvikuchvilku se mne sejde... Já jsem jen cesta vozová – mnou zřídka kdy kdo přejde.“ Ale já jdu až na konec, po klasech vůkol se dívám – je mi tak volně a veselo, že se jen pousmívám... A došed, usedám na kámen, jenž je tu do meze vsazen... Cesta již mlčí... Myslí si: Jaký to podivný blázen! – – Dívám se... Pode mnou hlubina... Teče tam široká řeka... Na východ zbledlá obloha na příchod měsíce čeká. Tmí se vždy více nad lány, hlouběj se připozdívá – obilí upadá do snění – kdes chřástal drsně zpívá... 49 Nad městem vzplanula žlutá zář – na nebi hvězdy planou, obláčky „beránci“ nesou se nad zemí milovanou... Je právě chvíle příhodná... Všecko je vhrouženo v snění... Důvěrně možno hovořit, jenom když svědků není. „Sestřičko, cesto vozová, myslíš, že každý jde někam? Hleď! Ležím stranou jako ty a pořád na něco čekám...“čekám... Běžím jako ty bez cíle, ztratím se na jednom poli... A myslíš, sestřičko, myslíš si, že mne to trošičku bolí?“ –bolí? – „JeJe to tak osud... Časem jej nese i někdo z lidí...“ – – – – – – – – Poslouchá, mlčí, tichá je... Dost možná, že se stydí... Vstal jsem teď s mezního kamene, zvolna se ubírám k městu a jako milenec dívám se na prostou vozovou cestu. Je to tak... Ano... Mám ji rád! – Nad krajem tma se honí... Obilí ševelí do noci a jako chlebem voní... 50
ČERVEN.
Jahody v mýti dozrály a rdí se na výsluní, borový les je opilý svou nejsilnější vůní... A letní den jde rozhalen, podivnou písničku zpívá a zhola nic se nermoutí, že se už připozdívá – že lidé odcházejí z luk, že jsou jich plné cesty, a za chvíli se rozsvítí na nebi první hvězdy... Jde, silák; jeho zdravá pleť je do bronzova zlatá, páž samý tuhý sval a prsa čupřinatá... Jde cestou necestou – a jak se kolem dívá, každý keř šípkový se nachem rozhořívá, každý stvol jetele se potí do krvava, a s mezí svízel polehlý plamenem žlutým vstává... Jde krajem letní den a všecku jeho krásu od žluti v lemu obzoru až po bratrstva klasů, od tiché slávy zrání velce rozložených niv až po křídlatých květů div, jenž zaklet v lipách dřímá, pohledem obejímá... Jde zvolna v úpad posečených luk a v jejich vůni dusné na kopku hlavu položí a zdravým spánkem usne. 51
ŽITNÝ LÁN.
Od meze k mezi oblak přeletuje – od meze k mezi zní tlumený hlas... Je svaté ticho, vítr lehce duje, pokorně sklání se kde který klas... A zlatý oblak jako úsměv Páně třese se nad nimi, k milosti zve, jakoby k žehnání vztahuje dlaně, aby v sled sestoupil v bratrstvo své... Je svaté ticho v chvíli přetajemné... Zlatý prach ulehl na žitný lán... Každému klasu se do očí vemne, každý jím bude požehnán... Hospodář přijde, smekne širák s hlavy, udělá kříž a hlavu pochýlí – k modlitbě děkovné se cestou pozastaví, aby šel dále po chvíli... Když dojde, poví v rodiny své kole, dřív než chléb bude do úst brán: „Včera jsme měli žitem seté pole – a dnes už máme žitný lán.“ A selka řekne: „Děti, modlete se, aby Bůh ještě pšence požehnal...požehnal...“ Ale zrak dětí k tátovi se vznese, jak by byl venku zázrak udělal... 52 A bude slavno: – venku první zrání zašumí po lánech temně, a v senci oběd jako přijímání změněné podstaty země... 53
CHVALOZPĚV K OSLAVĚ PŠENIČNÉHO POLE.
Pod lipou ležím – naznak natažen... Žhne červenec. – Je poledne a parný den... Zaznívá zvonek ze vsi... Na pravé straně, kam zrak zvracím teď, pšenice zlatá stojí jako zeď... Ó, srdce moje, hleď si! Již týden pohoda! A dnové líbezní písničkou cvrčků jako zlatem zní a rozzvučením kosy – již, jako harfu zapřev v zem předlouhým bukovým kosištěm, za mezí brousí kdosi... Ten žito žne – a jeho dlouhý lán je místy deštěm zpolehán a klasy k zemi stáčí... A je to pole žárem mdlé, v něm všechny klasy pobledlé – zpod pluch se zrna tlačí... A v něm až tam, kde náhle tajemně mandele štíhlé rostou ze země – se občas člověk vztyčí – rukávem utře s čela pot a zas se pustí o závod za kosou, která syčí... 54 Ovísek sivý hledí, bázní jat a bled, brzo-li projde žitem naposled... Ví, že pak ujde stěží... Zato dlouhý pruh ječmene na hrůzu, jež se přižene, už nyní vousy ježí. Jenom mé zlaté pšenky lán tu stojí strachem nezdolán a nepolekán mráčkem – na přímých stéblech vzhůru klas – a vesnického zvonku hlas mu nezní umíráčkem. Na stéblech klasy jak mosazné pruty, jak by byly v půdu rozpálenou vkuty – nic jimi nepohne – Jako zástup hrdin, jež se mlčky strojí v pevnostním čtverci k poslednímu boji, v němž jistě podlehne... Žhne červenec. – Žhne poledne. – Žhne parný den. Já hledím upřeně – pod lipou natažennatažen, v lán, kde se klasy tísní... Sluneční světlo po nich zlatem hrá, a ve mně odhodlání zrá – že oslavím je písní! 55
STRÁŇ.
Znáte ji všichni. Za vaší vsí leží, za samotou i za městem, vozová cesta pod ní běží, zarostlá bílým jetelem v prostřed, kam kolo nezajede... Bůh sám ví, kam ta cesta vede – snad v úpad luk, snad do lesa, snad rozjela se za skřivaním zpěvem pod rozesmátá nebesa... Znáte ji všichni; bříza tam roste, několik šípků dokvétá – janovec hoří, smolničky prosté se otvírají do léta... Mateřídouška s krtiny dýše, čmelák sem časem zaletí, u cesty dole v lískoví tiše oříšky zrají pro děti... A tak tu leží na tisíc roků v úsměvně tiché pokoře, po jedné straně louku má v boku, ovesné pole nahoře... Nic na ní není, na naší stráni – leda pár myší ve vřesu, kterému hnízdo pečlivě chrání – a když sem padne tmavý stín kání, umírá všecka v úděsu... 56 A zase leží, jak ležela dříve, stačí si sama pro sebe – chvíli se dívá, jak bříza se kýve, potom se dívá do nebe – – – Jdou voli z pastvy... Líně a sytě uškubnou sousto po straně... A stráň má radost, jako by dítě nebeský ptáček zob’ do dlaně... A zas je ticho... Večer se kloní... Klekání v dálce vyzvání... Mateřídouška silněji voní... Vítr se smyká po stráni... A ještě později nad ní vzplanou ve výši hvězdy záhadné, a v jejich záři na stráň milovanou chudobná rosa napadne... A tak tu leží na tisíc roků v úsměvně tiché pokoře, po jedné straně louku má v boku, ovesné pole nahoře... Znáte ji všichni. Za vaší vsí leží, za samotou i za městem – vozová cesta pod ní běží, zarostlá bílým jetelem... 57
OČI.
Hle, ptáci letí, vysoko letí – v dalekou neznámou zem; radostno za nimi pohleděti z nesmírné hloubky, v níž jsem... Je hloubka? – Je výška? – Je všecko kolem? – Opravdu vítr utíká polem? – Není to závan z pod bílého šatu oblaků světlých, kterých se v chvatu na nebi řadí široký sbor k daleké cestě až za obzor? – Je to tak pravda? – Není to klam? – A co je země? – A co já sám? – – – Dívám se do dálky, rukou si kývám, podivnou písničku do větru zpívám: – Hladové oči mám, hladové oči, zavřít se nechtějí, po všem se točí – zavřít se nechtějí, jdou se mnou všude, hledají chrpy i máky rudé – v bolesti smějí se, na hory skáčou – když se jim uleví, radostí pláčou... – Nábožné oči mám, na vše se ptají, vždy chtějí vědět, co v slupce se tají: proč praská žito, proč hrozen je tich, a zda v tom hroznu nedříme hřích... Na všem mi tázavým ulpěním prodlí, všemu se diví a k všemu modlí... 58 – A hloupé oči mám... Na třicet let už se v nich zrcadlí široký svět, a přece dosud se na všecko jeví... Co už vše viděly! Nic z toho neví... Příkopu cesty se zeptají hravě, proč nemá dukátů na stvolech v trávě – čekanky ptají se, proč je tak smutná, bodláku, zda oslům opravdu chutná... Lehce se vyslechne, lehce se řekne – ale přec, věřte mi, není to pěkné takové oči mít, jaké já mám... Kdo je z vás slepý? – Já mu je dám... Zpívám si cestou... Jdu úvozem k lesu, oči své hladové s sebou si nesu. Dívám se na lány... Dlouze se vlní... To vítr prosévá hromady zrní... Fouká i na mne, jak ovívá zem... Což i já takové zrnéčko jsem? Země je sýpka? – – Co je tu bludu... Jak se ho jenom nejrychlej zbudu... Pohledem na nebi chce se mi prodlít. Sepínám ruce... Budu se modlit... Hle! Ptáci letí – vysoko letí v dalekou neznámou zem... Ej, musím za nimi pohleděti z nesmírné hloubky, v níž jsem. 59
POLEDNE.
Polední požár ve kraj dých – těžká modř leží na lesích – svit ostrý v oblacích bílých... Světlo je skoro jako sníh – listy se sklánějí na větvích – nehybné ticho šílí... Nad prašnou cestou vzduch se chví, jako by pln byl tajemství – a ticho – tichoučko zvoní... Dřišťály plné jsou žluté rzi, čmeláci tančí po mezi – mateřídouška jim voní. Bratrstva klasů schýlených pokorně kráčejí po polích, a v jejich pokyvném gestu, kterým se modlí celý sbor, je touha dojít za obzor, nalézt si k věčnosti cestu. A jak svou prašnou cestou jdou – hlava se sklání za hlavou – pot skrápí kámen i hloží... Leč nezareptá jeden z nich, z poutníků zbožně schýlených před světlou tváří boží. 60 Pod nimi země do ticha přetěžce občas zadýchá – všecka jsouc únavou jata... A přece jenom šťastný smích splývá jí se rtů vyprahlých... Země je rodička svatá! – Všecko je slavné a milé tak od nízké trávy až do oblak, všecko se bělostí svítí... Bílá je silnice, kůra bříz – bílými křídly jiskří hmyz – bílé je na svahu kvítí... Všecko je jasně bílé dnes – bíle kvete i černý bez – nad ním se osyka třese... Do běla roztál již i vzduch... Je ticho... Ticho... Všechen ruch zdříml si daleko v lese... Lidí tu není... Zmizeli... Zbyla jen klikatá cesta... A v dálce jsou drobné dědiny – ještě dál ježatá města – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 61
SRDCE.
Oj, přepadl stesk srdce prostřed milování – mé srdce blouznivé... Zeptalo se, proč se slunce večer sklání – kdo za hory je zve? – Zeptalo se tiše, proč se večer šeří – kam chodí na noc den? – – – A když se tak srdce s bolestí svou svěří, je člověk nešťasten... 62
SEKÁČ.
Žhne červenec... Po mezi sekáč kráčí, po poli tančí ve vlnách větrný spěch... Sluneční deska k poledni pod stromy stíny stáčí a svity sterými si hraje po stéblech... Je ticho nehnuté... I žita podřimují... Pod mezí usnul křepelčin hlas... Po nebi modře hlubokém jen beránkové plují, a pod nimi a nad zemí bez hlesu míjí čas... Vzduch lehce třese se do dálky nedohledné, kde nebe se zemí vše zraku zakrývá, kde před pohledem lidským nebe strachem bledne, a zem se zatmívá... – – – – – – – – A přece hoří máky na pšeničném poli, přece krví kvetou lány jetele – ve stráni, jež padá strmo do údolí, pod šípky a trnčím zlátnou svízele. Pod nohou zní země cihlou vypálenou, dusná vůně z polí stoupá do oblak, nespočetné vlny obilím se ženou... A po tom všem sklouzá rozjásaný zrak – – 63 Po pšeničných lánech, žitech v mdlobě zrání – strání rozhořelou letí přes úpad... Všecko chtěl by hebce hladit teplou dlaní, všemu chtěl by srdcem přitakat... – – – – – – – – Žhne červenec, a každý stín se stáčí, by o polednách nízko pod strom leh’... A záře sluneční, jak mezí sekáč kráčí, tančí mu po kose a tančí po stéblech... 64
HODINA MILOSTI.
Praskají pluchy v úpalu zrání, osiny třesou se na klasech... Blízko je žatva, blízko vinobraní, od země stoupá opojný dech – a tráva vábí – na hedváb změkla, jak by si byla v úsvitu řekla, že do večera ustele – všem, kdož k ní přijdou a nemají zboží, na kraji lesa jak na dlani boží široké zelené postele... Všechno je chvějně milostná něha... Ze země vysokým plamenem šlehá hladově vášnivý žár. – Nebe je vulkán, a vzduch je láva... Nejvýše sluneční deska žhavá v syčících kotoučích par bublavě blýská, ohněm se mění – shlíží se, propadá ve vodní hloubi a svatým tajemstvím zrcadlení s radostnou zemí se snoubí... Jiskří se hladina posvěcená... 65 Za jitra byla nevěstou v šláři – a večer bude sluneční žena s růměncem západu v tváři... Všecka se radostným jiskřením třese, že v naplnění dnů měsíci obětí nepřinese stydlivou zpověď svých snů... A žár v polích hoří, praskají pluchy, vzduch se třese víc a více – les až dosud hluchý k větší slávě taví vonné pryskyřice... Ozvali se ptáci, země zpěvem zvoní, sluneční krev tryská z lemu obzoru... Slunce, – Bůh a Život – k západu se kloní v nekonečné pouti věčnem prostoru... Unavená stébla poléhají řadou, sladké tíhy plodů netají – jako k spánku hlavu druh na druha kladou, tiše šeptají... A přijde noc modrá, přijde pod hvězdami, udivena půjde – nebe poprosí... Rozpláčou se hvězdy, jež jsou věčně samysamy, a slzami sesterskými zemi porosí... 66
PĚKNÝ DEN.
Vyšel jsem dneska, bych viděl, jak svítá... Syrovou vůni schnoucího žita chytil jsem v chřípí a ssál... Křepelka volala pod mezí kdesi, v dálce se mlhami pařily lesy, a východ v žlutavých plamenech stál... Slunce se vyhouplo slavně a tiše nad slávou polí a nahotou skal... Dravý pták luňák, jenž stoupal do výše, v ústrety jemu zavýskal... A potom? – Nebyl to přelud? – Nebyl to sen? – Po polích kráčel omladlý den! Šel. Hladil svízel, k chrpám se shýbal, čekanky věrné na mezích líbal, čtverácky rozhoupal kde který klas, bílými břízami u lesa třás’... Cvrčkům děl: „Skřípejte!“ – Ptákům řekřek’: „Pějte!“ – A polím rozkázal: „Co máte, dejte!“ – – Vyjeli koně, voli a krávy – zahrčely vozy, rozlehl se zpěv – zajely kosy do bujné trávy, před nimi vylétla koroptev... 67 Oživly cesty do polí, z polí... Od města šel řezník, toče si holí, myslivec po stráni kobercem vřesu pospíchal se psem k modrému lesu... Ještě výš na stráni junáci zdraví do řady žitné mandele staví. – – Lidí je všude k radosti zraku, jako když naseje vlčího máku... Za jitra slunečno – k poledni vřelo: sekáč si utírá rukávem čelo, voli jdou sehnutě, jak jha je tíží, děvče se únavou prohýbá v kříži... Umlkly písně, každý se kloní, jen kosy stříbrně o stébla zvoní... A přijde večer celému světu... Na polích zavládne prohřátý klid... Uprostřed návsi, kde lípy jsou v květu, sejde se k besedě svobodný lid. Zašumí hovor, kde šuměly včely – ozvou se žerty, a zazvoní zpěv – ve zdravých chlapcích s ožehlými čely, v děvčatech hladových zabouří krev... Osiří náves... Do tmavých lánů objati vyjdou vždy dva a dva... Jsou, země, tvoji... Vrátí se k ránu, jak chtěla silná vůle tvá... Z tvé dlaně vstanou, jak obilí vstává na jaře k slunci z rozrytých lích – jak zrno budou, když moci se vzdává: šumění, šepot – nářek a smích... 68 Z tvé dlaně vstanou, jak opilí vínem, uzrálým v stráních, jež k jihu se dmou – a půjdou nocí tvou užaslí činem, hořící krví a osleplí tmou... Jsi, země, svatá, jak těhotná žena, tvé noci mdlobné, jak mrákotný sen – jsi, země, plodná – a buď velebena – i syn tvůj čistý: úsměvný den. – – – 69
ŠŤASTNÁ NOC.
Má matko předrahá, která jsi nad hvězdami, která jsi pod zemí a tady vedle mne – svou ruku podej mi, a půjdem’ sami nocí a cestou řeknem’ si, jak vše je tajemné... V tmách voní obilí, v něm chřástal drsně zpívá, za námi chvílí zvoní bosé kroky čís’ – noc kolem nás je pohnutá a živá, a jako přízraky z ní svítí bílá těla bříz... Teď všem se zdá, že život spí a spí i věci, že černým rubášem svět celý zahalen... A přece slyším v dálce řeku slavně téci: nesčíslný pláč a vzlyk a sten... Nad lemem obzoru zář bledá prosvítává, a hvězda hvězdě dává znamení – věc každá jako v zamyšlení vstává, a přece ještě daleko je do dnění... Je mnoho tajemství před námi smrtelnými... Skal zamlklost z nich nejvýš záhadná, když vzhlíží k nebi zraky osleplými: horskými jezery, jimž není dna... Však nechci z toho, co je zakázáno – co slední den Ti darem v lokty střás’... Mně ještě sterým kouzlem voní každé ráno, a písní lákavou zní jitřních ptáků hlas... 70 To pověz jen: – žár života, když nejruději zpívá, proč mdlobným znavením je vždycky provázen, a proč, když život ztichne, noc se připozdívá, nad ložem potem provlhlým hedvábný vstává sen? Proč touha splněná vždy novou touhu zrodí, proč, sotva zvíme cos, hned jiné znáti chcem’ – a nejvíc ze všeho: kam jako bílé lodi, až signál bude dán – na věky odplujem’? – – – A raděj neříkej! – Hle, stromy podřimují... Je všecko v spánek vhrouženo... Já s Tebou sám... Paprsky hvězdné na nebi síť snují, a já v svou vlastní hloubku pronikám... Jen, matko milená, buď této noci se mnou! – Dnes pro mne příznivá je konstelace hvězd... Hle, kvete kapradí – van zvoní hudbou jemnou, a štěstí prší z měsíce, jak stříbro do mých cest. 71
CESTA.
Podivné jasno leží na horách, a vzduch je plný světla... Údol se ztrácí v mhách a tmách – cesta je ale světlá, cesta, co běží přede mnou a prudce k horám stoupá, hovoří řečí tajemnou a na rukou mne houpá. Je jako stuha větrem rozvlátá, kde po stráni se šedá – obloukem luku vypiatá, kde do výšky se zvedá... Kde letí střelou – pole protíná, po stráni plouhá vřesem, na kousek jde s ní bořina – a potom chvátá lesem. Místy i potok přeskočí a dvakrát přejde přes trať... Ale tu vždycky se otočí: „Jen se mi, hochu, neztrať!“ Taková prostá a milá je, taková přívětivá – vidím z ní daleko do kraje, i když se stmívá... 72 Vidím z ní města i dědiny, sytá i hladová pole – vidím z ní, vidím já jediný, co špatných lidí je dole – co je v nich nízké chtivosti a sesedlého kalu – jak je tam málo radosti a příliš mnoho žalu. Nechá mne na vše podívat – a potom uhne stranou, ale i tehdy chvátám rád svou cestou milovanou... Tehdy již všechno tone v tmách – jenom má cesta je světlá, a před ní leží na horách poslední vzplanutí světla. Sto hlasů šeptá kolemkol, mrazí, jak rosa padá – ve tmy se hrouzíhrouží vrch i dol, dědiny, pole i lada... Není líp, když hvězdy zahoří... Nesvítí... Jenom zebou... Ale tu cesta hovoří: „Neboj se, jsem tu s tebou!“ A je zas dobře... Chvátám v tmách – chce se mi dále jíti... Pozdravím jitro na horách! Cesta mi svítí... Vede mne stranou vsí a měst – ale já přece jí věřím, a kdyby bylo tisíc cest – jí se nezpronevěřím! – 73 OBSAH.
Polední stráň9 Dávno je tomu11 První sníh13 Obzor15 Borovice24 Z toulky za městem28 Letní obrázek s tulákem33 Lavička u lesa34 Vlastní podobizna36 Píseň38 Duben39 Pramen40 Jaro42 Oráč43 Rorýs44 V „Mrtvém důlu“45 Noční vítr47 Vozová cesta49 Červen51 Žitný lán52 Chvalozpěv k oslavě pšeničného pole54 Stráň56 Oči58 Poledne60 Srdce62 Sekáč63 Hodina milosti65 Pěkný den67 Šťastná noc70 Cesta72
[75] JAN VRBA: „V POLEDNÍ STRÁNI“. PSÁNO V LÉTECH 1919–20. – TUTO KNIHU VYDAL A VYTISKL V MĚSÍCI KVĚTNU ROKU 1921 VE 2000 VÝTISKŮ KAREL BENÍŠKO, NA- KLADATEL A KNIHTISKAŘ V PLZNI, LUCEM- BURSKÁ 4., JAKO PRVNÍ SVAZEK SVÉ EDICE BÁSNICKÝCH SPISŮ „BYSTŘINA“. – VÝ- ZDOBY KNIHY SE S LÁSKOU UJAL A JEJÍ TYPOGRAFICKOU ÚPRAVU NAVRHL AKA- DEMICKÝ MALÍŘ B. KRS.
[77] OD TÉHOŽ AUTORA:
RADOSTNÉ ZASLÍBENÍ. Básně. R. 1914. (Poctěno cenou z fondu Julia Zeyera.) LES. Kniha prós. R. 1915. (III. vydání.) Poctěno výroční cenou České Akademie. MUČENNÍCI. Novelly. R. 1916. (II. vydání.) JITŘNÍ LOV. Básně. R. 1917. Poctěno cenou mor. zem. výboru. ČLOVĚK BOŽÍ. Románek. R. 1917. (II. vyd. v tisku.) DOLINA. Román. R. 1917. (II. vydání v tisku.) Poctěno cenou hl. města Prahy z nad. Turkovy. ZAHRADA GETSEMANSKÁ. Básně. R. 1918. SÁZAVA. Kniha prós. R. 1918. Poctěno výroční cenou České Akademie. NESPOKOJENÁ SRDCE. Povídka a románek. R. 1919. BOŽÍ MLÝNY. Chodský román. R. 1919. (II. vyd.) OSUDY. Povídky. R. 1919. JAN MARTIN ŠANDA. Román. R. 1920. KNIHA Z PŘÍRODY. Prósy. R. 1920.
E: av; 2006 [79]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Beníško, Karel; Bystřina
(Jan Vrba: „V polední stráni“. Psáno v létech 1919–20. – Tuto knihu vydal a vytiskl v měsíci květnu roku 1921 ve 2000 výtisků Karel Beníško, nakladatel a knihtiskař v Plzni, Lucemburská 4., jako první svazek své edice básnických spisů „Bystřina“. – Výzdoby knihy se s láskou ujal a její typografickou úpravu navrhl akademický malíř B. Krs.)

Místo: Plzeň

Vydání: 1.

Počet stran: 80