SEKÁČ.

SEKÁČ.
Žhne červenec... Po mezi sekáč kráčí, po poli tančí ve vlnách větrný spěch... Sluneční deska k poledni pod stromy stíny stáčí a svity sterými si hraje po stéblech... Je ticho nehnuté... I žita podřimují... Pod mezí usnul křepelčin hlas... Po nebi modře hlubokém jen beránkové plují, a pod nimi a nad zemí bez hlesu míjí čas... Vzduch lehce třese se do dálky nedohledné, kde nebe se zemí vše zraku zakrývá, kde před pohledem lidským nebe strachem bledne, a zem se zatmívá... – – – – – – – – A přece hoří máky na pšeničném poli, přece krví kvetou lány jetele – ve stráni, jež padá strmo do údolí, pod šípky a trnčím zlátnou svízele. Pod nohou zní země cihlou vypálenou, dusná vůně z polí stoupá do oblak, nespočetné vlny obilím se ženou... A po tom všem sklouzá rozjásaný zrak – – 63 Po pšeničných lánech, žitech v mdlobě zrání – strání rozhořelou letí přes úpad... Všecko chtěl by hebce hladit teplou dlaní, všemu chtěl by srdcem přitakat... – – – – – – – – Žhne červenec, a každý stín se stáčí, by o polednách nízko pod strom leh’... A záře sluneční, jak mezí sekáč kráčí, tančí mu po kose a tančí po stéblech... 64