DÁVNO JE TOMU...

Jan Vrba

DÁVNO JE TOMU...
Dávno je tomu... Byl večer sladký, a hebký dech růží ze zahrad stoupal a ve vzduchu tál – – Byl večer sladký, vítr byl lehký, kalinám šeptal milostná slova, v korunách stromů na loutny hrál. Ptáci již spali, tesknila voda, studená měsíční zář vzbudila v lukách duchové sbory, vzdálila, do temna zaklela hory, po stráních, návrších dokola prostřela stříbrný šlář. Tušalaj řekl kalině vedle: „Sestřičko, hleď, veliká noc je – svatého Jana – celá zem bude už těhotná z rána; sestřičko, i my se otevřem’ pocelům teď...“ Bez silně voněl, do noci broukal – neboť má duši ten keř – a hlavou třásl a všecek se styděl, že jsem ho – stařečka – ještě kvést viděl – a s hlavy mu za hvězdou hvězdička padala ve stínu šeř... Tavolník luskal, jakoby čítal prchavých vteřin let, akát si stýskal do tíhy květů, modřín mu říkal, že musí být k světu – a jasmín přede mnou bez řečí voněl a voněl a kvet’... Veliká noc byla svatého Jana, co v ní kdo přeje si, dostane z rána – i kdyby toužil mít celičký svět... Věřit tak dvakrát se v životě nezdá... V té chvíli ale padala hvězda – a já jí do letu „Jindřišku!“ šept’... 11 Říc’ jméno děvčete, když hvězda padá některou z nebeských cest – i kdyby nechtěla, musí mít ráda... Věřte mi docela – probatum est! – Hvězdička odnese to přání do nebe, a ti dva potom se dostanou za sebe a budou šťastně žít po řadu let, a děti budou žít, co bude svět... Byla noc svatá, jako je dneska, právě tak svítila měsíční deska, tavolník luskal a jasmín kvet’... Ba, nevím, kolik už uběhlo let... Dívám se na nebe – vzpomínám na tebe – hvězdičko, hvězdičko, leť! Ó, léta bláhová, má léta mládí, jak mne to, jak mne to ještě dnes svádí – tak silně a svatě tak zavěřit teď! 12

Básně v knize V polední stráni: