V „MRTVÉM DŮLU“.

Jan Vrba

V „MRTVÉM DŮLU.“DŮLU“.
Sám šel jsem cestou. Bylo pozdě... K ránu... Podzim se houpal na sněti... Nad lesem váhal krahuj, v kterou stranu že na jitřní lov zaletí... A bylo mdlo tak, jako po nemoci, kdy se jen unaveně sní... Zem zkřehlá, procitajíc z noci, vzezření měla podzimní... Hor modrá dálka byla zimomřivá, ve větru nezněl jitřní hlas... A smutným šperkem měla jabloň křivá z babího léta bílý vlas. Na zemi stopa, kolej vytlačená – a do ní čerstvě spadlý list... A je tak lhostejno, zda muž či žena prošli již smutkem těchto míst... Tak studených, že se tu nezapláče, aby zem v slze nezjevila krev, tak nevlídných, že ani zatoulané ptáče tu neusedne na větev... I vůz tu divně v štěrku zaharaší a kousek dál se odmlčí... Říkají lidé, že tu straší, byť dávno čakan netrčí... 45 Sám nevím, jak jsem v zamyšlení zašel do těchto smutku plných míst... Vyšel jsem včera, když se soumrak snášel, a nebylo již možno číst... A šel jsem šerem, tmou... Teď k jitru svítá... Zní z telegrafní tyče kvil... Přede mnou v cestě stopa – kolej vrytá... – – – – – Proč jsem se tady zastavil? – 46