VOZOVÁ CESTA.
Zapadá slunce pod hvězdou, a šero do noci roste –
hory jsou příliš vzdálené – jsou modravé a prosté...
Obilí ševelí v přeludný kraj, je cítit výpar země –
vozová cesta, po níž jdu, hovoří potichu ke mně...
„Čím dále půjdeš, užší jsem – až boky stažením bolí –
a na návrší ztrácím se na panském žitném poli...“
Jdu po ní s tichým úsměvem – hlavou se myšlenky honí;
z pod mezí cvrčci skřípají, mateřídouška voní...
„Nechoď dál!“ – znovu hovoří – „běžím jen na slepo z města –
a nikam po mně nedojdeš – jsem pouhá vozová cesta...“
Neslyším naschvál. Dále jdu. Je mi tak dětsky a lehce,
že se mi cesty poslechnout za tisíc dukátů nechce...
„Bože můj!“ – cesta zavzdychá – „za chvikuchvilku se mne sejde...
Já jsem jen cesta vozová – mnou zřídka kdy kdo přejde.“
Ale já jdu až na konec, po klasech vůkol se dívám –
je mi tak volně a veselo, že se jen pousmívám...
A došed, usedám na kámen, jenž je tu do meze vsazen...
Cesta již mlčí... Myslí si: Jaký to podivný blázen! – –
Dívám se... Pode mnou hlubina... Teče tam široká řeka...
Na východ zbledlá obloha na příchod měsíce čeká.
Tmí se vždy více nad lány, hlouběj se připozdívá –
obilí upadá do snění – kdes chřástal drsně zpívá...
49
Nad městem vzplanula žlutá zář – na nebi hvězdy planou,
obláčky „beránci“ nesou se nad zemí milovanou...
Je právě chvíle příhodná... Všecko je vhrouženo v snění...
Důvěrně možno hovořit, jenom když svědků není.
„Sestřičko, cesto vozová, myslíš, že každý jde někam?
Hleď! Ležím stranou jako ty a pořád na něco čekám...“čekám...
Běžím jako ty bez cíle, ztratím se na jednom poli...
A myslíš, sestřičko, myslíš si, že mne to trošičku bolí?“ –bolí? –
„JeJe to tak osud... Časem jej nese i někdo z lidí...“
– – – – – – – –
Poslouchá, mlčí, tichá je... Dost možná, že se stydí...
Vstal jsem teď s mezního kamene, zvolna se ubírám k městu
a jako milenec dívám se na prostou vozovou cestu.
Je to tak... Ano... Mám ji rád! – Nad krajem tma se honí...
Obilí ševelí do noci a jako chlebem voní...
50