ČERVEN.

Jan Vrba

ČERVEN.
Jahody v mýti dozrály a rdí se na výsluní, borový les je opilý svou nejsilnější vůní... A letní den jde rozhalen, podivnou písničku zpívá a zhola nic se nermoutí, že se už připozdívá – že lidé odcházejí z luk, že jsou jich plné cesty, a za chvíli se rozsvítí na nebi první hvězdy... Jde, silák; jeho zdravá pleť je do bronzova zlatá, páž samý tuhý sval a prsa čupřinatá... Jde cestou necestou – a jak se kolem dívá, každý keř šípkový se nachem rozhořívá, každý stvol jetele se potí do krvava, a s mezí svízel polehlý plamenem žlutým vstává... Jde krajem letní den a všecku jeho krásu od žluti v lemu obzoru až po bratrstva klasů, od tiché slávy zrání velce rozložených niv až po křídlatých květů div, jenž zaklet v lipách dřímá, pohledem obejímá... Jde zvolna v úpad posečených luk a v jejich vůni dusné na kopku hlavu položí a zdravým spánkem usne. 51