ORÁČ.

Jan Vrba

ORÁČ.
Ze dvora vyjel, sotva vzešla zoře, by skončil dřív, než zešírá... Teď polem kráčí, první brázdu oře a zemi otvírá... Strach z něho jde – je něco v jeho zjevu, co propůjčit moh’ jenom Bůh... Tvář zrytou má a v tvrdošíjném hněvu do půdy vráží pluh... Jsou jistě drsné jeho dlaně snědé, jak hlas, jímž na svůj potah vzkřik... A přímkou polem černou brázdu vede podivný násilník... Na čele rýha, k obočí pot stéká, řas clona oči zakrývá... Je v jeho postoji rys pračlověka, jak zemi dobývá... 43