Z TOULKY ZA MĚSTEM.

Z TOULKY ZA MĚSTEM.
Polední ticho... Obilí zraje... Jdu krajem jako v snách... Sterými svity slunce si hraje na poli v ječných osinách... Prudký žár roste, do země bije, pod jeho údery třese se vzduch, zvoní v něm tichoučká melodie praskotu zlátnoucích pluch... Anebo cvrčci z mezí to zvoní, jak ministranti v kostele? Já nevím... Vidím jen: motýl se honí po rudých květech jetele... Co je mi po tom, kdo mi tu zpívá! Jenom se, srdce, písni té svěř! – Z ohybu cesty na mne se dívá ostnitý šípkový keř... Jak se tu chudák pod strání tísní, a ťuhýci v něm táboří – ale on přece – dík jejich písni – krvavým potem zahoří... Jdu kolem... Svaté teplo mám v hrudi, do spánků bije mi krev... – – – – – – – – – – – – – Možná, že právě ti cvrčci vzbudí na mých rtech polední zpěv. * 28 Buď zdrávo, Slunce, zlatý násilníku, jenž nutíš pole do zrání – na mýtích sílíš vůni vemeníků a biješ pěstí do strání... Pod pohledem Tvým tvrdá skála puká, a v kámen tuhne měkký jíl – a každé zrno podstupuje muka pro úkol, smysl svůj a cíl... Buď zdrávo, Slunce, žíhej ve vysoku, na zemi žhoucí proudy lij – nelituj na chvíli, v každém svém kroku zapaluj, zaněcuj, bij! Čekanky, smolničky, všecko to je Tvé, v plen dáno Tvému záboru – stoleté sosny kosmaté větve vztahují k Tobě nahoru... Živo buď, slunce, pohlede boží, nejsladčí hvězdo ze všech hvězd – Tvůj úder život jen sílí a množí – bij nás a muč nás – chceme jej snést... * Vešel jsem do lesa... Ovál mne chlad... Není to divné, že jej mám rád? – Slunce je krásné, a teplo je milé – než – v lidském životě jsou také chvíle, kdy se zdá příjemný chlad... 29 Znáte to snad... Les stojí kolem vážně a tiše – a je v něm stromů na tisíc... A ten les celý se potí a dýše zahořklou vůni pryskyřic. Je dnes tak vřelo, utírám čelo... Nechce se vyjíti z pod buku... Kdes v dálce datel, přírody znatel, zarytě klepe do suku... Ví ten pták dobře, co v mrti se tají... Pro smysl praktický já ho mám rád... Říkají lidé sic, že datli tak hrají – ale já vím, že chce se jim žrát... Jen si tluč, datle, je dnes tak hezky, a škoda promarnit pohody... Vím dobře, jak úzké jsou života stezky, a co zlých rozmarů přírody... * Studánko, odpust hloupému hochu! Ale víš, je to tak: přišel jsem z polí, kde svítí slunce, až oči bolí – – – Byl jsem jím osleplý trochu... 30 Hle, již se skláním a k tobě se shýbám, jak bych chtěl s tebou v jedno srůst, a jako milý svou milou tě líbám štěrbinou žíznivých úst... Proč jsi tak chladná, modře pozamžená, a jenom vzdycháš potichu? – – – Jsi jako panna, z níž nebude žena, protože slyšela o hříchu? – – – Studánko milá, nech si říc’ přece o vroucí touze potoka – utíká z lesa lukami k řece, aby byl mořem do roka... Co je to potok? – Vlnky! Tvé děti! – Sotva ti z klínu vyskočí, do světa běží, slunce je světí, v radosti vírem se zatočí... Veselé děti máš – sama jsi smutná, jako bys byla z kamene... Či snad ti přespříliš hořce chutná mateřská bolest pramene? – – – Neměj jim za zlé, vlnkám, svým dětem, zapři jim bolest tajenou, však jistě jednou na cestě světem na tebe náhle vzpomenou... A řeknou slunci: Ve výš nás zdvihni, v dálku nás bělavým oblakem nes! A větru řeknou: Horám se vyhni a pusť nás deštěm na rodný les! 31 Poletí vzduchem, jak bílí ptáci, do mechu spadnou slzemi... A potom ucítíš, kterak se vrací do tvého lůna pod zemí... Studánko milá, znovu se shýbám, ale teď nechci s tebou srůst: tvou svatou vodu pokorně líbám, tvou bolest beru do svých úst... * Tak jsem se s milou studánkou zdržel, že jsem se o krok dál nedostal... Ale ne, že bych se na ni snad mrzel – kdybych to řekl, tak bych lhal! Vycházím z lesa, soumrak se sklání, po lukách táhne se bílá mha... Pohled můj zdvižený k nebeské pláni hvězdičky na ní zažíhá... Jdu polem. Čichám, jak pšenice voní, dlaněmi hladím prohřátý klas – – – V ústrety z města mi klekání zvoní, loučí se se mnou křepelčí hlas... Sešel jsem v údolí – a teď jdu po louce podivně šťasten a zveselen... Říkám si potichu: Byl jsem dnes na toulce, ubil jsem zase zbůhdarma den! 32