Z TOULKY ZA MĚSTEM.
Polední ticho... Obilí zraje...
Jdu krajem jako v snách...
Sterými svity slunce si hraje
na poli v ječných osinách...
Prudký žár roste, do země bije,
pod jeho údery třese se vzduch,
zvoní v něm tichoučká melodie
praskotu zlátnoucích pluch...
Anebo cvrčci z mezí to zvoní,
jak ministranti v kostele?
Já nevím... Vidím jen: motýl se honí
po rudých květech jetele...
Co je mi po tom, kdo mi tu zpívá!
Jenom se, srdce, písni té svěř! –
Z ohybu cesty na mne se dívá
ostnitý šípkový keř...
Jak se tu chudák pod strání tísní,
a ťuhýci v něm táboří –
ale on přece – dík jejich písni –
krvavým potem zahoří...
Jdu kolem... Svaté teplo mám v hrudi,
do spánků bije mi krev...
– – – – – – – – – – – – –
Možná, že právě ti cvrčci vzbudí
na mých rtech polední zpěv.
*
28
Buď zdrávo, Slunce, zlatý násilníku,
jenž nutíš pole do zrání –
na mýtích sílíš vůni vemeníků
a biješ pěstí do strání...
Pod pohledem Tvým tvrdá skála puká,
a v kámen tuhne měkký jíl –
a každé zrno podstupuje muka
pro úkol, smysl svůj a cíl...
Buď zdrávo, Slunce, žíhej ve vysoku,
na zemi žhoucí proudy lij –
nelituj na chvíli, v každém svém kroku
zapaluj, zaněcuj, bij!
Čekanky, smolničky, všecko to je Tvé,
v plen dáno Tvému záboru –
stoleté sosny kosmaté větve
vztahují k Tobě nahoru...
Živo buď, slunce, pohlede boží,
nejsladčí hvězdo ze všech hvězd –
Tvůj úder život jen sílí a množí –
bij nás a muč nás – chceme jej snést...
*
Vešel jsem do lesa... Ovál mne chlad...
Není to divné, že jej mám rád? –
Slunce je krásné, a teplo je milé –
než – v lidském životě jsou také chvíle,
kdy se zdá příjemný chlad...
29
Znáte to snad...
Les stojí kolem vážně a tiše –
a je v něm stromů na tisíc...
A ten les celý se potí a dýše
zahořklou vůni pryskyřic.
Je dnes tak vřelo,
utírám čelo...
Nechce se vyjíti z pod buku...
Kdes v dálce datel,
přírody znatel,
zarytě klepe do suku...
Ví ten pták dobře, co v mrti se tají...
Pro smysl praktický já ho mám rád...
Říkají lidé sic, že datli tak hrají –
ale já vím, že chce se jim žrát...
Jen si tluč, datle, je dnes tak hezky,
a škoda promarnit pohody...
Vím dobře, jak úzké jsou života stezky,
a co zlých rozmarů přírody...
*
Studánko, odpust hloupému hochu!
Ale víš, je to tak: přišel jsem z polí,
kde svítí slunce, až oči bolí – – –
Byl jsem jím osleplý trochu...
30
Hle, již se skláním a k tobě se shýbám,
jak bych chtěl s tebou v jedno srůst,
a jako milý svou milou tě líbám
štěrbinou žíznivých úst...
Proč jsi tak chladná, modře pozamžená,
a jenom vzdycháš potichu? – – –
Jsi jako panna, z níž nebude žena,
protože slyšela o hříchu? – – –
Studánko milá, nech si říc’ přece
o vroucí touze potoka –
utíká z lesa lukami k řece,
aby byl mořem do roka...
Co je to potok? – Vlnky! Tvé děti! –
Sotva ti z klínu vyskočí,
do světa běží, slunce je světí,
v radosti vírem se zatočí...
Veselé děti máš – sama jsi smutná,
jako bys byla z kamene...
Či snad ti přespříliš hořce chutná
mateřská bolest pramene? – – –
Neměj jim za zlé, vlnkám, svým dětem,
zapři jim bolest tajenou,
však jistě jednou na cestě světem
na tebe náhle vzpomenou...
A řeknou slunci: Ve výš nás zdvihni,
v dálku nás bělavým oblakem nes!
A větru řeknou: Horám se vyhni
a pusť nás deštěm na rodný les!
31
Poletí vzduchem, jak bílí ptáci,
do mechu spadnou slzemi...
A potom ucítíš, kterak se vrací
do tvého lůna pod zemí...
Studánko milá, znovu se shýbám,
ale teď nechci s tebou srůst:
tvou svatou vodu pokorně líbám,
tvou bolest beru do svých úst...
*
Tak jsem se s milou studánkou zdržel,
že jsem se o krok dál nedostal...
Ale ne, že bych se na ni snad mrzel –
kdybych to řekl, tak bych lhal!
Vycházím z lesa, soumrak se sklání,
po lukách táhne se bílá mha...
Pohled můj zdvižený k nebeské pláni
hvězdičky na ní zažíhá...
Jdu polem. Čichám, jak pšenice voní,
dlaněmi hladím prohřátý klas – – –
V ústrety z města mi klekání zvoní,
loučí se se mnou křepelčí hlas...
Sešel jsem v údolí – a teď jdu po louce
podivně šťasten a zveselen...
Říkám si potichu: Byl jsem dnes na toulce,
ubil jsem zase zbůhdarma den!
32