PRVNÍ SNÍH.

Jan Vrba

PRVNÍ SNÍH.
Půlnoc již dávno minula, a naklání se k ránu – – – Jaká to milost duší šla, že mám ji rozehránu? Rovina bílá před okny, a nad ní nebe šedé... Vzpomínka tichá dětské sny za ruku ke mně vede... Když jsem byl ještě maličký, věřil jsem: Bůh jí chodí – a všecky malé zajíčky do teplých lesů vodí... Pán Bůh, ten tlápot nedělá, protože lehko chodí; ale zvěř, i kdyby nechtěla, hluboko sněhem se brodí... A věru! Z jitra viděl jsem v rovině bílé a dlouhé na naší nivě pod lesem zaječí stopy pouhé... Je v kraji bílo... Tichý třpyt zář jitra ještě zmnoží – – – Ach ano, počkám na úsvit, který je úsměv boží... 13 Jsem jako dítě... Vidím svět; v nevinnou běl se skrývá... Je mi už plných třicet let – a srdce ještě zpívá! 14