PRVNÍ SNÍH.
Půlnoc již dávno minula,
a naklání se k ránu – – –
Jaká to milost duší šla,
že mám ji rozehránu?
Rovina bílá před okny,
a nad ní nebe šedé...
Vzpomínka tichá dětské sny
za ruku ke mně vede...
Když jsem byl ještě maličký,
věřil jsem: Bůh jí chodí –
a všecky malé zajíčky
do teplých lesů vodí...
Pán Bůh, ten tlápot nedělá,
protože lehko chodí;
ale zvěř, i kdyby nechtěla,
hluboko sněhem se brodí...
A věru! Z jitra viděl jsem
v rovině bílé a dlouhé
na naší nivě pod lesem
zaječí stopy pouhé...
Je v kraji bílo... Tichý třpyt
zář jitra ještě zmnoží – – –
Ach ano, počkám na úsvit,
který je úsměv boží...
13
Jsem jako dítě... Vidím svět;
v nevinnou běl se skrývá...
Je mi už plných třicet let –
a srdce ještě zpívá!
14