LAVIČKA U LESA.

Jan Vrba

LAVIČKA U LESA.
Taková je prostá... Z pěti kusů dřeva... Když jsem šel okolo, seděla tam děva. Seděla tam, seděla, tiše na mne hleděla, ale já jsem jistě nebyl, koho čekala... Okolo ní rostou čtyři lipky mladé, za nimi ční kříž... Na té lávce často, přečasto se krade... Ty to, Bože, víš... Přijde šuhaj, přijde po zelené louce – na ramenu puška – péro na klobouce... Přijde šuhaj, sedne – i hodinku prodlí, ale jeden otčenášek se tu nepomodlí. Hovor začne klidně, končí pomlkami, protože se ohlížejí, jsou-li tady sami... A jak se ten šuhaj ke své panně točí, plechový Pán Ježíš přimhuřuje oči... Potom vládne ticho – vítr v lese kvílí, zlekaná myš šustne kdesi v ořeší... Šeptání zní chvílí, ret se ke rtu chýlí... Krade se tu, krade, ale nehřeší. Kolem mladých lipek vlažný vítr vane, za nimi ční kříž... Než uteče jaro, můj ty Kriste Pane, co tu všecko zvíš... 34 Taková je prostá... Z pěti kusů dřeva... A pokaždé jiná sedí na ní děva. Sedí tiše, sedí, neviňoučce hledí, nemá tuchy, že jsou lidé, kteří mnoho vědí... 35