SEKÁČ.
Žhne červenec... Po mezi sekáč kráčí,
po poli tančí ve vlnách větrný spěch...
Sluneční deska k poledni pod stromy stíny stáčí
a svity sterými si hraje po stéblech...
Je ticho nehnuté... I žita podřimují...
Pod mezí usnul křepelčin hlas...
Po nebi modře hlubokém jen beránkové plují,
a pod nimi a nad zemí bez hlesu míjí čas...
Vzduch lehce třese se do dálky nedohledné,
kde nebe se zemí vše zraku zakrývá,
kde před pohledem lidským nebe strachem bledne,
a zem se zatmívá...
– – – – – – – –
A přece hoří máky na pšeničném poli,
přece krví kvetou lány jetele –
ve stráni, jež padá strmo do údolí,
pod šípky a trnčím zlátnou svízele.
Pod nohou zní země cihlou vypálenou,
dusná vůně z polí stoupá do oblak,
nespočetné vlny obilím se ženou...
A po tom všem sklouzá rozjásaný zrak – –
63
Po pšeničných lánech, žitech v mdlobě zrání –
strání rozhořelou letí přes úpad...
Všecko chtěl by hebce hladit teplou dlaní,
všemu chtěl by srdcem přitakat...
– – – – – – – –
Žhne červenec, a každý stín se stáčí,
by o polednách nízko pod strom leh’...
A záře sluneční, jak mezí sekáč kráčí,
tančí mu po kose a tančí po stéblech...
64