TŘI.
Uprostřed Prahy, jediné milenky své,
daleko světa v chudobné komůrce své
já, sbičovaný pes, skučím a vyju temné do noci,
v níž skety spí líné a kurtisany se provalují
a hřbety unavené kde protahují otroci:
Jsou lodi v dálce! V jejich plachty vichry divoce dují,
jsou lodi v dálce, jež napojí žíznivé...
85
Horečka svítí za zapadlých zraků mých,
zvědavě pátrá duch můj, vládce činů mých,
jak panorama podivné se temní dokola,
jek věže kamsi vzrůstají, jako rozepjaté ruce,
jak moře světel se chvěje a matně plápolá
a všecko hrozí zde ve výčitkách dějinné persekuce,
jíž vysmívá se jen můj třepetavý smích.
Ohromné proudy síly zahynuly v těch tmách,
staletí pravd i lží mudrcky leží v těch tmách –
a tři jsme hlídači rozumu posvátných dveří:
potulný zloděj, jenž v úzké uličce tiše se míhá,
zvědavý měsíc, jenž nesmírnost prostoru měří
a chuďas já, jenž v okně se naposled s kletbou zdvihá,
by pádem na dlažbu překročil Věčna prah...
86