JARO.
Sluneční paprsky rozložily se dálkami, kde všecko zpívalo a volalo a jásalo, a jenom srdce mé ukrývajíc se v přítmí plakalo. Zazelenaly se stráně a ptáci probuzeni, přírodou zvučelo jasně slavnostní zvonění, když zážeh tušení našel líc mé duše v zardění. Ohnivým ruměncem doufání planula náhle, nerozhodná bála se jít k života pramenům, úzkostlivě nechtěla zvednouti zemdlené oči k plamenům. A kolem slavilo jaro své velké vzkříšení, otvíraly květy náruč smyslných žádostí a horizontem měkká se rozkládala touha radostí. 3 Modravé lesy a koberce zelených rovin, tajemná vůně a kaskady postříbřených vod, vesmíru hymnus a neznámých božství doprovod, milenců planoucí oči a jásání polibků a blankytné nebe a hvězdy, ptáci na stráni, rozechvěná poesie večerů a nedozněná volaní, třepetavé paprsky slunce, oddechy polední v náruče nás svírají a my se jim vzdáváme v důvěře, že žhavou silou nepoznaných rozkoší skonáme. Halelujah! Pějeme, znaveni sensacemi lásky na prahu Věcnosti, kde nás Štěstí objalo – ale my zemřem, aby to rozvášněné Štěstí plakalo... 4

MILOVÁNÍ.
Líbejte naše požehnané stopy vy všichni, kdo jste příliš milovali – hrdinsky pro vás lámali jsme kopí, abychom příklad učeníkům dali. 5 Je milování zákon nejsvětější, evangelium těl a silných duší, je milování básní nejkrásnější, jež každou krůpěj krve vznítí, vzruší. Je milování věčnou epopejí, jež zachvacuje lidstvo od neznáma, je chrámem, k němuž všechna srdce spějí svůj chorál slyšet, prožít svoje drama. Je milování nesmrtelna mannou, výkřikem, v nějž se všecky touhy slily, je věčný rozchod, věčné na shledanou, zdroj uchvácení radosti a síly. Jdem’ nazí, bílí žití lučinami a pouze vášeň na cestu jsme vzali – líbejte stopy, nebo pojďte s námi vy všichni, kdo jste mnoho milovali. 6

TRHÁNÍ LILIÍ...
V svou vyvolal nás večer tichou náruč prosycenou tesknými náladami a sešli jsme se v stmělém stromořadí, jež utvořilo úkryt před hvězdami. Nikoho víc jsme netoužili znáti než sebe, sebe a své velké štěstí, ohromné blaho, ptáka duhového, jenž křídly zřídka v duše zašelestí. A když jsme pak se vzhůru zadívali, sypaly hvězdy květy svého světla do našich duší, aby naše touha v synthesi blaha nekonečně kvetla. Zemdlený Večer ukláněl se Noci a oba se nás při setkání ptali, proč smutní jdem’ z bohaté zahrady své, kde lilií jsme tolik natrhali... 7

O POLEDNÁCH.
Svítilo slunce, všude svítilo dýchajíc v dálky horkým dechem svým a květy chvěly se pod jeho polibky... Klid rozjasněný nad krajinou stál. Jen cikada chvílemi zasmála se a vážky proletěly prudce vzduchem, jenž pečetil polední dobu ticha. – – – Já čekal, V zeleném loubí jsem očekával, kam vražedné paprsky nevnikaly a jenom růží tetelivá vůně kroužila kolem... A mé hloupé srdce hlasitě tlouklo a krev pěnila se mučivou touhou po Rozkoše chvíli – já čekal... Miláčku! Drahý!! Oh, proč tak pozdě, moje zlatá duše? 8 Víš, že vteřina věčností se stává, v čekání Štěstí, jež k nám nepřichází? Vím! Víš, že je lásce smutno o samotě? A květy a ptáci a slunce a blankyt a všecko kolem dýše ironií a jedovaté šípy v duši metá, když bouříme se pudem žárlivosti? Vím... Miláčku...? Drahý!!! – – – Zemdlelo slunce, ukrylo se v mraky, květy své hlavy ku obloze zvedly, vydechly náhle vůně tisíceré, že cikada tázavě zamlkla se a vážky chvíli nerozhodně stály... V zeleném Ioubí Rozkoš kralovala, v zeleném loubí pěla Vášeň hymnus... 9

NETAŽ SE...
Netaž se nikdy, co nás zítra čeká – žij pouze přítomnosti okamžikůmokamžikům, v nichž žádné překvapení nepoleká ty, kdož jsou blízcí kletbě, jako díkům. Štěstí ať pramen do příbojů padá nepřetržitě dokud budem chtíti a dokud láska naše sobě žádá a schopnosť vášní těla roznítiti. Netaž se, drahá – odpovídat nechci mdlý rozkošemi na tvá slova krotká. Vše jednou končí... Žel, jsme lidé křehcí, jež dosti často utrpení potká. 10

V BOUŘI.
Smyslné a ospalé mlhy se dálkami valily šedivým závojem obzor zastírajíce a jediná plachá hvězda kmitala se ještě na pusté prostoře znepokojených nebes. Temnilo se kolem, podivného cos rostlo, co třáslo korunami staletých stromů, vzpínalo se všecko těžkým oddychováním a oblaky se prudce, neúprosně blížily. My stáli na stráni pod skalním výběžkem a mlhy se plazily dole u našich nohou a mraky nám ležely na hlavách a hvězda, ta jediná, ztracená hvězda hořela nám. 11 Stuleni k sobě veškerou něhou údů, slyšíce stejně řítění budoucí hrůzy, s tlukoucím srdcem a bázní v zpěněné krvi jsme stáli, když ohlásila bouře svůj vpád. Defilovaly blesky okolo nás stále, ve skalách dunění podivně naříkalo, až příroda široce oddechla v dálky, blesk udeřil a bylo veliké ticho... Obloha rozevřela černý svůj krunýř, hvězdnatých bludiček tisíce zazářilo, modravá nálada chvěla se nad údolím a v strmé výši vyplul bílý měsíc. A všecko na nás volalo a vítalo nás něžně, rozplameňovalo naše mladá těla, abychom před tváří všeho, rovni bohu tvůrci, nádhernou chvíli láskou posvětili... Smyslné a ospalé mlhy se dušemi valily šedivým závojem lásku zastírajíce, když loučil jsem se se svou zlatovláskou posledním políbením... Vítalo nás jitro. 12

EXTASE.
U tvých bílých nohou, mladá moje ženo, nediv se, že zmírám divou touhou jat, nediv se, že šílím, volám tvoje jméno, nediv se, že pláču, kde bych měl se smát, nediv se, že klnu svojí minulosti, nediv se, že děsí mne tvých ňader sníh – zabiju tě jednou pudem žárlivosti, aby nikdo jiný neumíral v nich. Věř, má drahá ženo, degenerovaní, ušlapaní lidé bojí se těch chvil, kdy jak tygři zmítají se odpoutaní v touze, aby každý něco uchvátil, sevřel ve své prsty, rdousil, krve čekal, žádostivě boj ved’ s každou vteřinou a pak vysílený před svou oběť klesal, nebo v prudkých kletbách prchal pustinou... 13 Ale čekám, čekám, že tvé smutné oči ukrotí to zvíře, které ve měmně spí, mír že bytosti tvé do mé duše vkročí, jako nepoznané dosud tajemství, ramena tvá bílá okovy že budou, jimiž sevru pevně kruté vášně své, panenská krev tvá, že smísí krev mou rudou a v tvém zmizí moje srdce bláznivé. Duše naše jednou touhou zachvějí se, naše rty se spojí v jednom plameni, naše zraky božstvím stejným usmějí se, které v obou stejně slavně pramení... Náruč má tě čeká, moje ženo bílá, loď panenství tvého na moře chce vplout, Naděje do dálek květy rozesílá, ale my chcem v moři vášní zahynout... 14

ZA NOCI MĚSÍČNÉ...
Je letní večer. Všude ticho, ticho – jen mlčení se do daleka dívá a hvězdy, které bílým světlem planou do závoje, jenž v celý vesmír splývá. Na flétnu kdosi někde v dálce hraje. Ovoce naší touhy zvolna zraje... Je ticho, ticho čímsi rozžhavené, je ticho v našich mozcích. Touha volá, šílená touha těla zapaluje... Jsme blízcí božství a jsme ďábli zpola. Požáry vášně v naší krvi vzplály. Giganticky jsme proti sobě stáli... Pohlíží měsíc dolů, vlézá okny, na bílé kráse tvé se zastavuje, paprsky jeho zlomeny se chvějí, když velebně dál šedou plání pluje. Křeč spasmodická láme naše údy, budoir tvůj je rudý, rudý, rudý... 15 A září olympicky těla nahá, šílená rozkoš všude tetelí se, vítězný rhytmus srdcí v akord splývá, ve zracích slunce, v hloubkách duše tmí se. Chci polibky tvé, tělo tvé, chci tebe! Chci ve tvůj klín strhnout nádheru nebe! – – Hle, kvetou růže, kvetou máky vlčí... Polibky kvetou, nechť se ďábel směje. Divoká radost zvoní do samoty a echem zvučí finis epopeje... Je letní večer, hvězdy na nás hledí. Otázek není ani odpovědí. 16

HOSTINA ŽIVOTA.
Z erotických hájů, v nichž slavíci zpívali své nejjitřnější písně zemdleným milencům do opojených duší za blýskání hvězd a bílého záření rozechvěné luny odcházíme šťastni k hostinám života nejkrásnějším. Odevzdáni jsme sobě naprosto, pevně, jak osení ornici kypré a zahříváni jsme teplem a vláhou naší lásky vzdávajíce se štěstí, zhýčkáni posvátnou náladou osamocení a mocně zpíváme do života, životem vzrušeni. Rodné půdy známá všem lahodná vůně v ústrety nám přilétá, cítíme proudění míz prarodičů našich a naději máme obroditi kmeny již umírající, by daly pupence, listy, květy příštímu rodu. Slučujeme těla opojená promítnuti nejsvětější touhou vášnivě tvořících a přece klidných lidí, nechtějících vědomě vražditi potenci nenarozené síly blaženi svého života hostinou přebohatou. 17

SAMI.
Odloučeni tak ode všech, tak neznámí a chudí hlídáme štěstí své, svá pohádková jitrajitra, v nichž slunce líbá nás a touhy naše budí a nedá přemítat, jak asi bude zítra. Odloučeni tak ode všech jsme lásky hlasateli a její rozkoše jsou naším zákonníkem, žijeme mimo svět rozpálenými těly, jimž duše žíznívá jest tichým společníkem. Odloučeni tak ode všech jdem’ do hlubiny lesů poslouchat chorály v korunách starých stromů a chystat vášním svým v loktech vonného vřesu hostiny intimní než s večerem jdem’ domů. Odloučeni tak ode všech rozcházíme se časem, jen k vůli návratu v sensace sbližování, v nichž světla rozkoší vzplanou mocnějším jasem a ještě slavněji zní hymnus milování... 18

KOMEDIANT.
Vzduch, vlahý ještě noci těhotenstvím ovívá moje unavené tělo, opilé touhou, pokořeným ženstvím a vším, co před hodinou burácelo. Okolo dálky sluncem rozjasněné vzpínají kamsi ramena svá bílá v extasi hymny nikdy nedozněné, v níž hýří slavná zašlé noci síla. Na břehu řeky ležím, vítěz kleslý, imperator zbavený panování, po žhoucích rozkoších, jichž vlny klesly v oddechu chvíle dobojování. Nad hlavou mou plá slunce do krvava, v zeleni lučin paprsky své skrývá, větvemi topol opuštěný mává a vážně ke mně, jak já k němu, zpívá. Nádherné jitro prudce zadýchané v královském šatu přírodou jde tiše – já, komediant, k jeho přivítané si deklamuji pasus ze Záviše... 19

BUĎME SILNÝMI.
Házejme kameny po hlavách drahých svých a jedu nalijme v poháry jejich směle, v giganty vyrostem rozměrů nesmírných s despektem hledící dolů na trpitele. Plameny soucitu necháme vyhořet a půjdem studení širokou cestou žití, a výsměch cyniků, když na rtech našich zkvet’zkvet’, budeme kletby jen ve slabé duše hřmíti. Zjasníme noci své prudkými vášněmi, kult těla vítězný rozzáří touhy naše, výčitky minula v rozkoši oněmí a studu smutný pták skryje se kamsi plaše. Budeme sobečtí znajíce sebe jen, po hlavách odpůrců kameny házet budem, a přece vysníme nádherný štěstí sen v šíleném objetí v úkrytu našem chudém. 20

DÁL.
To není všecko. Ne, to velmi málo by žádala má nezkojená duše. Jak slabošsky by slunce Touhy plálo a malátně se rozhlíželo v hluše. Rozpřáhnout vůlí svoji nade všemi, rozkopat staré hrady utrpení, nad něhou zvítězit i nad vášněmi a sobě zpívat hymnus vykoupení. Loupežně vpadat v cizá blaha sídla, v satanském smíchu staré dobro bořit, ponořit duši v nesmrtelna zřídla a sobě jen a touhám svým se kořit! Ach, ženo, ženo! Slijme svoji sílu ve žhavou urnu, život vdechněme jí, a připravme se k titanskému dílu, jež pouze geniové provádějí. Zocelme srdce, duše v plamen změňme a myšlénky odvahou promítněme, k pevnostem štěstí hrdinsky se žeňme – ať zvítězíme, nebo zahyneme. 21

SONET O JEDNOM VEČERU.
Spusť jalousii bílou svojí rukou, ať hvězdy naše štěstí neuvidí, jak neviděly, když jsme mřeli mukou v samotě mimo lásku i hněv lidí... Svět náš je isolován. Marně tlukou na jeho dvéře ti, co prý vše řídí... My spíše vášní zhynem před rozlukou, než jíti k těm, jež srdce nenávidí. Morálky zrcadlo jsme roztříštili, v banální život vnesli sílu mládí a slávu jeho v duše zachytili. Spusť jalousii. Měsíc, hvězdy skvoucí a kletby lidí ať mimo nás pádí – my známe pouze Rozkoš všemohoucí. 22

ROZKOŠ.
Jsou naše těla harfy Aeolovy, jež jemná zavanutí rozehrají a každý ton nám v jiné písni poví, proč steré ohně v krvi naší plají. Jediné slovo něžně zašeptané probouzí stráže stále čekající, a vichr vášně sexuální vane dřív než se druhé slovo může říci. V pohledech našich svět radostí dřímá, dotyky rukou tisíc ďáblů dráždí zardousit oběť rtoma krvavýma ve slavné chvíli, která sílu vraždí. Jsme vyděděnci morálky a citu a jenom rozkoš s životem nás spíná v dne rozjasnění i v měsíce svitu pro osvěžení hořícího klína. 23

PÍSEŇ.
Zlato svých vlasů rozestři, jak měkký koberec pro vášní šílený tanec. Hýřit budeme pouze tři: ty, rozkoš, potulný psanec. Duše své něhu rozdýchej, jak vůni rozkvetlých půlnočních, podzimních fial. Všecko své, ženo, dej, ó dej, mně, vrahu, který tě stihal... Síly plameny zažehni a tělo mé, duši, touhy veškeré zapal. V lokty mé žhoucí ulehni, bych slávu života chápal. 24

PIANISSIMO.
Harf života se dneska nedotkneme – budeme tiše, odevzdaně snít, dušemi do dálek se rozlétneme, večera něhu chtíce zachytit. Ať jedenkrát se zvíře nenasytí a všecky vášně ať nás opustí, zář bílých těl ať marně v šero svítí a únava ať rozkoš nepomstí. Rozpoutej proudy zlatých vlasů svojích a sepni jimi světlo měsíce... Je po všech bouřích, po všech nepokojích. Smí spasen být, kdo hřešil nejvíce. Neprobuď touhu – přej, by klidně spala, neprobuď zbylé krve krůpěje, minulosť nevzbuď, aby neplakala pro dávno pokosené naděje. 25 Jen tiše, tiše... Smutná noc jde kolem a její vání nese vůně mdlé, je přeplněna neštěstím a bolem a vším, co kdesi kleslo uvadlé. Tisíce hvězd pohlíží, zdali bdíme a v nás jen matné světlo plápolá – – viď, těmi tisíci je oplodníme, až na nás spící zvíře zavolá. Harf života se dneska nedotkneme – silnými dovedou být slaboši. Až ráno jásavě se rozkřikneme a slunce přivítáme rozkoší. 26

VÍTĚZNÉ DISPOSICE.
Nezapláčeme, milenko má, asi pro erotické naše rozvíření, až popelem si posypeme vlasy a budem’ čekat dnů svých ukončení. Horoucí jeho dech jsme vzali pouze pro mdlobu duší, pro těl novou slávu a vrátíme se do bývalé nouze a vrátíme se k zaniknutí v davu. Tak listy dva se potkávají v letu, tak blesky dva se v tlumu mraků srazí, jak my se našli i prohráli metu u lemu slunce, jež prý nezachází... Dozněla píseň, jejíž obsah víme. Usnula vášeň, nemohoucí zpívat. Figurky časem pouze obnovíme. Minulost nesmí do duší se dívat. A proto, milenko má, nezapláčem pro erotické naše rozvíření, že každý z nás je virtuosním hráčem, jenž vždy je disponován k vítězení. 27

TO NENÍ LÁSKA...
To není láska, co nám duše spíná, jak zářný démantový diademdiadem, a co nám ustavičně připomíná, že jenom cestou utrpení jdem’. To není láska, co nám v srdcích zpívá a opojuje mladou naši krev, když měsíc na nás zvědavě se dívá a touhu vlévá do znavených cév. To není láska, co nás stále volá požáry vznítit, kde tmy byly dřív, lahodným hlasem, jemuž neodolá, kdo věčně rozkoší je žádostiv. To není láska, co nás zachvátilo a ztroskotalo naše bytosti a požehnání v kletby obrátilo a dalo hlad na místě sytosti. To není láska, vášeň, touha, štěstí, jež jiní lidé mohou poznati – pohlavní šílenství nás chytlo v pěsti, v nichž žíti hůř je nežli skonati. 28

POCHODNĚ.
Hoříme jako pochodně v tmy noci a jitro pozdravujem plameny, a nemůžeme sami sebe zmoci žhoucími obejmuti rameny. Silnější nežli smrť je milování a milování atom toho jest, co volá na nás slavně za svítání a co nám nese pozdravení hvězd. Smyslnosť naší krví rozlila se, smyslnosť rozechvěla každý sval, smyslnosť z našich zraků vysmívá se, smyslnosť – ďábel těla naše spjal. Krev krví, duší duši promítáme, žízniví nekonečnou extasí a sotva boha míru uvítáme, již ďábel naše touhy obchází. Jsme umdleni a přece stále směle oživujeme věčné světlo své ve flagelantsky umučeném těle, jež čeká okamžiky strašlivé... 29

TRŽIŠTĚ ŽIVOTA.
Svá srdce spálená neseme do světa: kupujte, páni i dámy! O našich špatnostech pověst se rozlétá – nehřešili jsme sami. Počestní otcové nepočestných dcer svých, kupujte troud našich citů! Matrony přitloustlé v kazajkách svátečních, k vám přijdeme v inkognitu. Šviháci, setlení v hledání radostí, pohleďte: rozkoš je štěstí věčného přerodu slávy a žádosti, pěšinkou od neřesti. Uvadlé samice, jež stále čekáte, až chvíle kýžená mávne, na růžích v životě ustláno nemáte. Ó, pentle starodávné! K nám pojďte učit se života rozkoším, kdy každý okamžik plesem – dnes jdeme klidně v svět s posvátnem obročím: svá srdce spálená nesem! 30

NENÁVISŤ SPÍ...
Ovoce lásky již jsme natrhali a vyplenili duší svatyně, své všecko rádi jsme si plně dali a zřekli jsme se všeho hrdině. Spí ale ještě cosi duší na dně, co naposled si můžem ještě dát, co nový plamen může rozžít snadně a lethargii naši rozehnat. Nenávisť tomu lidé říkávají – ta ještě svoje veto neřekla, když duše naše zvolna umdlévají všedností, v níž je láska zavlékla. 31 Nenávisť naše stále ještě dřímá a nelze ji k životu probudit... Vysmívej se jí, co má kletba hřímá a jistě záhy bude u nás bdít. Do srdcí zakousne se rozkošnicky, až krve mdlé pramének poteče, vybouří všechen hnus a ironicky do naha před světem nás vysvleče. Vydráždi ji, má rusovlasá ženo, ať zase zapudíme znavení a třeba draze všecko zaplaceno, ať smíme hořet v novém plameni. Poslední scény naší komedie přec musí všemi nervy otřásti, než potleskem se hloupá luza spije a my se vrhnem na dno propasti. 32

ZLO.
Zlo jedné chvíle stačí ku zničení vzácného štěstí celé řady let a to, co knihou není k vylíčení, zabije ostří několika vět. Taková chvíle přijde nečekaně, jako příliv moře, jako vichru kvil a koná dílo zkázy nespoutaně, jak pardal, jenž se na lov vypravil. Nadarmo člověk ukrýti se snaží, nadarmo namáhá se vzdorovat – zlo odpoutané bez oddechu sráží do prachu vše, co nechtělo se vzdát. Obchází stále kolem štěstí sídel, vždy připraveno spáry zatnout v týl... Zla toho stín jsem ve tvém zraku viděl, můj krásný dravče, jejž jsem nezkrotil. Teď čekám chvíli, v níž se k činu vzchopí a pouta lásky kdy se rozvážou – dvě hrdla potom čtyři ruce chopí a katovské si služby prokážou... 33

PÁNBÍČEK POŽEHNÁ.
Pánbíček požehná, co ďábel zasil – na našich lučinách porostou květy: s pomocí tvou duši jsem zatarasil, by do ní nemohly touhy a vzněty. 34 V temnosti dobře je deptaným, víme. Své vášně rozžehnem’ do noci žití, stuleni, semknuti rozplameníme svá těla požárem, jenž věčně svítí. Nenávisť neseme na žlutém štítu ke všem a ke všemu mimo svá těla, odvážně vpadneme vždy do úkrytu, kde láska nesmělá vyrůst by chtěla. Vyrvali z půdy svých srdcí jsme něhu, přátelství bravurně dovedem’ ničit, krev vášní vlili jsme do ctnosti sněhu a dál šli símě zla, jak začlo klíčit. Pánbíček požehná, co ďábel zasil v údolí hlouposti snění a bolů – člověka člověk vždy srazil, či spasil – my sebe pozvedli, padneme spolu. 35

PROMENADA.
Na Nábřeží, v té pohádkové chvíli, kdy Praha se v šat Noci oblékala, já motivoval jakés dobrodružství, jež milenka mi něžně vytýkala. Poslyšte, drahá – to je všecko zdání, co jako pravda dnes proti mně svědčí – byl zdvořilým jsem pouze gentlemanem a o nic víc není má vina větší. Že byla krásná, koketní a prudká – nu, to je věcí čistě povahovou, jež vám, má drahá, dámě duchaplné, nemusí býti právě vinou novou. Ó, ano, měla velmi krásné oči a její ňadra kalichy dva byly – hle, porovnání: – ona pestrý motýl a vy, má drahá, motýlek jste bílý. Vím, měla zoubky jako mladý pardal, jež krví rtů svítily do daleka, ba zdálo se mi, že ten malý dravec i na mne, jako na svou oběť čeká... 36 A vlasy, vlasy – ty báječné vlasy, jak zlatá řeka, jež ji objímaly – já neutonul, ač jsem cítil vlny, jak okolo mne divoce se valí. Nu, zapomenu – víc jí nesmím spatřit a budu váš, jako jsem dříve býval... Ah, slyšíte? Má drahá, řekněte mi, kdo je ten muž, jenž na vás tak se díval! Ach ten, ach ten – toť pouhá efeméra – Tak, vzrušena, mi pouze odvětila, ohlížejíc se zpátky za neznámým, by ještě jeden pohled zachytila. Hradčany k nebi čněly zadumaně, jimž temné stíny stafáž vytvořily... My k hvězdám, tyto dolů, do Vltavy své rozžhavené oči ponořily... Jak zloději pak jsme se rozcházeli, vědoucí, že si nesmí důvěřovat a přece dovedoucí s božským klidem přátelství virtuosně simulovat. 37

ODHODLÁNÍ.
Vplížilo se mezi nás netušeně jakési prapodivné roztrpčení, jež předehrou se zdá být k oné scéně, jíž říkává se: kouzlo rozloučení... Mne dráždí jedno – stal jsem se ti mužem a milencem jsem tobě přestal býti – mne dráždí volnost, s níž se klamat můžem a zbabělosť pravdu si zatajiti. Jdou pusté dny okolo pustých duší, jdou noci zlé do srdcí plných stínů a jejich kroky smutek nepřehluší, v němž zmíráš ty, v němž i já zvolna hynu. Ztratila slova prudkou příchuť jedu, ztratila těla oheň spalující. Okovy zbyly pro dnů našich bědu a stud, jenž časem plane v naší líci. Prohráli jsme partii milování a sevšednění cynicky se směje. Je nutno končit. Ihned, bez váhání. Ledová srdce nic již nezahřeje. 38

HVĚZDY.
Hle, dnes napadaly do Vltavy hvězdy, bílé ony hvězdy nocí bloudící, v koloritu stříbra vlny zahořely, jako moje duše věčně toužící. 39 Rozpálené čelo kladu unaveně v ženy tělem teplé vyzáblé své dlaně, nevidím již hvězdy, ale za to cítím: milenka má jistě ještě hledí na ně. Hledí na ně, touží na vždy s nimi býti, zablesknout se jimi bílým tělem svým, splynout s nimi, shořet ve plamenné výhni, aby tento večer byl již posledním. Zase hledím v dálku a cosi mi říká, abych zašel ještě k mojí znejmilejší – smutné srdce nesu v ona svatá místa jeho žízeň ona, kde vždy ukonejší. Otevírám lehce, podle zvyku, dvéře –: čtyři žhavé oči hledí z postele – – – K Vltavě se vracím, ke svým bílým hvězdám, jako zloděj k soudci – těžce, nesměle. 40

NÁRAZ.
Byli jsme příliš rozcitlivění a měkcí a unavení žitím, tak nesnesitelně melancholičtí a podivnou slabostí přepadení, že neměli jsme ani dosti moci, ba ani chuti všemu vzdorovati, co jako vichr vpadlo v naše duše, vandalsky oltáře nám pustošilo, co zotvíralo okna tajných komnat, v nichž spaly všecky naše intimity, když probudil nás onen hrozný náraz: Vzájemně jsme si byli nevěrnými... Jak je to k smíchu! My, kteří žili jediným žitím, měli jedno srdce, jedněmi ústy šeptali své touhy, jedněmi zraky sebe spalovali, my, kterým noci byly světlou září, jíž zmítaly se mladé naše údy, když šelma vášeň do týla nám vpadla, my, kterým v duších jedna píseň zněla 41 divoká, prudká, zvonící touženími – my najednou si byli nevěrnými. Ta smutná pravda. A plakali jsme a znovu a stokrát přísahali si a smáli se všemu a trpěli podivná muka říkajíce si, že všecko bylo zdáním a zas jsme se vraceli a trpěli a plakali a vyčítali si podvodný život, aby znova jsme trpěli a plakali, a smáčeli slzami bělostné naše lůžko – tu zpovědnici mladé naší vášně – stále smyslní a rozžhavení a bojující a klnoucí sobě i Bohu i lásce, proklínajíce svou zašlou pohádku tak krásnou, zářící a zpátky vábící... 42

DISSONANCE.
V knize své lásky, tuším, ještě dlouho my nedojdeme ku poslední stránce, kde stojí psáno: s Bohem, slavná touho – nás nevyruší tvoje dissonance. Ty žijí v nás a v našem štěstí stále, dny zarmucují, probouzejí nás ze sna a postačí nedopatření malé, by v zimy dech se proměnila vesna. Jsou na stráži, jak přísní eunuchové a nelze slyšet jejich tichých kroků, když u nás jsou a zraky smaragdové, když na nás upírají bez nároků. Pohledy naše úzkostlivě střeží, polibky naše klidem ochlazují, 43 životem s námi parallelně běží a jako my zoufale vegetují. A struny duše jimi rozvířené v akkordech smutných beznadějně zvučí, aby si v příští chvíli nestřežené padaly rozjásány do náručí. Tak každá chvíle sensace má jiné a jiný styl a rythmus dissonance, že nelze dočíst v knize Venušině a klidně zemřít při poslední stránce. 44

PŘED ROZCHODEM.
To je již jisto – nemůže se vrátit, co kdysi naše duše rozjásalo, jen vzpomínky snad ještě můžem’ ztratit, když mimo ně vše dávno za své vzalo. Vše patří do závoje minulosti a počítat s tím nelze kvůli změně, nálady nové přinesou snad dosti nám ve formě poněkud pozměněné... Svá těla známe, jako duše svoje, v kahanu vášní shořel všechen olej, jsou vyčerpány nejsvětější zdroje a proto nikdo „nazpět“ nezavolej. Nanejvýš, jako zbožní vyznavači v den výroční sloupeček rozžehněme, usmějme se – třeba nám bylo k pláči a různou cestou žití dále jděme. 45

ROZCHOD.
Šeřilo se příliš v kapli našich citů, šeřilo se a my chtěli slyšet Ave, naposled jsme chtěli vzlétnout ku blankytu, naposled zachytnout dávné chvíle smavé. Přetěžko však lze se v svatá místa vrátit, zkad jsme sbičováni plaše utíkali s lítostí, že všecko musili jsme ztratit a že nemáme jž,již, co bysme si dali. Pláč nám rdousil duše smutné, rozervané, minulost nám chudým cynicky se smála, věděli jsme, že nám rozchod v mysli tane a přec ústa se to vysloviti bála. Požali jsme spolu mladá svoje luka, spálili jsme celé své obětní svíce – – – mene, tekel! – píše těžce moje ruka. Naposled, má drahá! Nesejdem se více... 46

JEN ODVAHU.
Je rozkoš v životě, je rozkoš ve smrti a touha po věky hladova jest, ranami, výkřiky nikdo svět nezdrtí, zoufání černý květ vždy bude kvést. Šílené radosti smyslných extasí vždy těla naleznou k slavnostem svým, je vášeň bez konce, jak moře bez hrází s pohledem v neznámo vytřeštěným. Padněme do proudu nazí a žízniví, na vlnách života lze chvíli být, dědičná sblížení, dědičné protivy v akordy vítězné lze proměnit. Krev srdcí vypijme, jed duší spálen již, poslední zbytky sil dejme si jen, nadarmo, ženo má, ku břehu pohlížíš – tam, k Bohu, nevzletí ďábelský sten. Jsou vlny nad námi, jsou vlny pod námi, zmítaná těla se vášnivě chví, zahynem, zahynem líbáni hvězdami vítězní, vůlí svou zatracení. 47

NAD PROPASTÍ.
Nebuďte sentimentální, má drahá. Je život zlý a my jen satality okolo různých hvězd se třpytícími, než v starém temnu zase zapadáme, když nektaru jsme okusili blaha. Nač vyplakat najednou všecky slzy? Pro hejno vlků, jež za námi táhne? Ti labužnicky jen po krvi slídí a jejich zraky vilné, rozkošnické na naší bídě nasytí se brzy. 48 Krb náš je opuštěn a lůžko prázdné, tmy stojí vedle nás a duše mlčí, zmučeno srdce, nervy porouchány, zvětraly vášně, světla dohořela a břehy propasti se šklebí srázné. Nu, není vyhnutí... A tak to láká dolů, kde Smrť se usmívá na naše Mládí... Tam, v dálce, ve zdích měst prodaný je náš život – buď dolů pro nový, neb zpátky pro ruiny, buď dál tak těžce žít, anebo zemřít spolu. Nebuďte sentimentální, má drahá. Největší rozkoš ještě na nás čeká: poslední objetí, ston rozjitřených údů a hrozný, opojný pád dolů, do propasti, kde krev se rozstřikne na naše těla nahá... 49

DOPIS.
Buď s bohem, ženo, nesejdem’ se více, zavřeme kodex intimit, rozejdem’ se po ničem nežízníce, o čem nám zpíval hloupý cit. A slunce bude hořet, jako dříve, dál budou květy podél cest, pohádky nocí budou stejně lživé, jak smutná krása bílých hvězd. Svou bolest každý jinak přemůžeme – je nutno smát se do světa, k vítězstvím do světa se poženeme, když minulost je prokleta. Tisíce rtů tam v dálce chtivě čeká, tisíce žhavých náručí; ať ďábel klidně těla naše svléká – duše se „Bohu“ poručí. Buď s ďáblem, ženo – u něj tvoje místo – je, kurtisáno, konec již, že šesté zvrátíš přikázání, jisto: tisíckrát ještě sesmilníš. 50

EROTICKÁ VZPOMÍNKA.
Dvacetkrát slunce v krvi zapadalo od toho pro nás památného dne, kdy jedno srdce druhého se ptalo, jak vzpoury katastrofa dopadne. Teď scenerie denně připomíná tu chvíli, jež se nenavrátí víc a všecka utrpení žhavě spíná, jak tehdy plamen našich zřítelnic. Tenkrát se naše duše rozletěly a těla opuštěná nechaly, v nichž chudé zbytky našich vášní bděly, než kamsi za dušemi spěchaly. Snad nekonečně budou nyní hledat, co opustily lehce ze vzdoru – a marně věčně budou křídla zvedat a marně očekávat oporu. Dvacetkrát slunce kleslo v času moře a ještě mnoho přijde nocí zlých, jež budou drásat velké naše hoře než budem vládci srdcí ledových. 51

VYROVNÁNÍ.
Je nutno staré účty vyrovnávat a sem tam ještě pevnou ránu dát, v boj života vždy odhodlaně vstávat, a slabostí a mátoh se již vzdát. Nevěřit v noci láskou promítnuté, nevěřit v jitra slavných radostí, ponořit v rosu srdce sežehnuté a nepodléhat těla žádosti. Všem vysmát se, kdo přátelství chtí lháti, hrát bravurně s živými loutkami, a středem světa cynicky se bráti a pohrdati jeho cetkami. Pohroužen v sebe, král svých všechněch přání, vyrovnán se vším, mimo všecko stát, odhodlán vždy k štěstí i odříkání chci nové svoje jitro přivítat. 52

VELKÉ HOŘE. (Motiv ze Shakespearova „Richarda II.”)
Tak velkým být, jak velké jest mé hoře ó, jak bych snadno dotýkal se hvězd a kroky mé by překročily moře, když jinam chtěl bych choré srdce nést. Oblaků písně do duše bych zvábil s hymnami nedotknutých pralesů i minulosti vzpomínku bych zabil, co bylo aby zašlo bez hlesu. Na ňadrech prahor v den bych odpočíval a nocí pak jak svědomí bych šel, do srdcí zrádných hořce bych se díval a srdcím věrným o štěstí bych pěl. Až setkal bych se s onou, která dala velkému hoři mému strašný vznik – 53 neklnul bych jí – dobře udělala – a děkuji jí za ten okamžik. Vždyť jenom ona cestu naznačilanaznačila, po které pouze silní mohou jít: je v utrpení nejslavnější síla a nejblíž k cíli cílů – zvítězit. Zvítězit nad vším, co nám v cestě stálo a opojit se moci velebou, když nade vším by nejjasněji plálo: zvítězil, Pyšný, také nad sebou. 54

VEN.
Ven, do polí jdu rád, když slunce hýří v nich a proudy světelné se v dálky rozlévají. Na mezi ulehnu upokojen a tich a klidně poslouchám, co se mne květy ptají. Prahloupé otázky o tom, co není již, prahloupá zvědavost, již nutno ignorovat –: Kde cíle teď jsou tvé, kam nyní zamíříš a kterou stranu chceš mořem života plovat. Neplovu, nemířím. Jsem zde – co třeba víc? Má duše říší mou, mé smysly poddanými, jsem cíl i začátek, jsem všecko a jsem nic a trvám prací svou a myšlénkami svými. Odloučen ode všech chci o samotě žít bez Boha, bez ďábla a efemerních slastí a jednou ranou pak sám všechno ukončit bez slávy, efektů a hlavně bez soustrasti. 55

A JEŠTĚ TOUHA.
Sto bílých těl za rozjásaných nocí a potom tichým zahradníkem být, jenž v sadě svém sesláblý, po nemoci chce jedinou jen růži vypěstit. Z daleka zvoní píseň minulosti a vanou vůně opojné a mdlé a já jsem sám – poprvé bez žádosti pro tělo rozkošemi sesláblé. A přemítám: než přijde nové léto mícha, či plíce budou účtovat, šli přátelé, můžeš jít také, sketo, poslední účet řádně saldovat... Sto bílých těl – teď jedno nevyspělé satanu snad na směnku dostačí. To dítě, doufám, bude dosti smělé a oči mi před cestou zatlačí... 56

SÁM.
Tak hledám, pátrám, v dálky rozhlížím se a nadarmo svou náruč rozpínám, tak toužím, prahnu, doufám, volám kamsi a ztracené své žití proklínám. Co bylo? Všecko... Může něco býti? Na polích mých osení požato. Co jiní mají, milují, v co věří, vše je mi dávno, dávno odňato. Vandalsky všude všecko spustošeno a duše nesmí k slunci vyletět – je slabá, chorá, unavená příliš a zlomena by padla zase zpět. Ach, nuda, zima... Nikde rozjásání, v života pohár žluč je nalita... Tak připadám si, jako před vězením sepjatý v pouta mladý bandita... 57

MEDITACE.
Jen duše mrtva. Komediant zůstal vesele živ. Bude se učit žíti, by k slávě mírou svého břicha vzrůstal. Pes můj, můj MaluchMaluch, smí mne provoditi. Je hodné zvíře tento pes. Jak dítě miluje mne a nepřáteli koušekouše, ať otevřeně přijdou, či v své sítě mne vábí ve svém měkkém, ovčím rouše. Tak, jako já, sečetl slasti světa, přátelstvím, láskou zrazeni jsme dosti. Je nám zde dobře. Jen ta pouta kletá! K minulu pouta, pouta k přítomnosti. Měsíčná noc. Hledíme do daleka. Pes – komediant jsou touhami spjati. Ó, v tuto noc nás velká práce čeká: K svobodě chcem’ se zase prokousati. 58

SENTIMENTÁLNÍ VEČER.
Šel sám jsem včera ulicemi Prahy. Noc právě začla křídly mávati, své ku přírodě uplatňujíc vztahy chorobně smutnou stínů závratí. Šlo kolem ještě dosti opuštěných, jež v teplé jizbě nikdo nečeká tak se životem jak já nesmířených a klnoucích poslání člověka. Šli milující v něžném obejmutí, nesouce vsrdcíchv srdcích blaho vítězné, kams v úkryt ke sladkému spočinutí, v němž lampa rozkoše se rozžehne. Šli smutní starci těžkým krokem práce se zraky upjatými na zemi, v nichž tklivá spočívala resignace a smír se všemi žití fasemi. 59 A náhle pusto, nikdo nejde více... Hle, přece ještě ulicí kdos jde – bělounké boa, rusovlasá kštice a oči, jichž se mnoho nenajde. Stojíme proti sobě beze slova a v mojí duši kdosi tiše děl: „Milenka tvoje! Její cesta nová – –“ a já se zachvěl, zalkal, zaslzel. Šla mlčky dále novou cestou svojí k těm, kteří právě dychtí po těle. Já první přišel – duše byla mojí. Ostatní dokonali přátelé. To hloupé svědomí se probudilo a v slzách dlelo u mne do rána... Dnes radostně jsem vzpomněl na své dílo, jímž peklu nová oběť dodána. 60

SYN TOUHY.
Jsem věčné touhy syn a smutná je má cesta dálkami Tušení, kde bledá světla hoří, bych dosáh’ kýžená upokojení města a chvíli spočinul Blažena na předhoří. Vyrostlý v pokoře, poznal jsem tíhu žalu a pozor dával vždy, by květy nevzpučely, upínal oči jen na trosky idealů obsáhnout boje se duší háj krásy celý. Celoval něžně jsem dědičná utrpení perutě uče se rozpínat, neznám světu, jen v práci hledaje své blaho každodenní a v bázni vrozené neodváživ se k letu. Jak bílé paprsky šly ženy okolo mne po růží kobercích, hořících do krvava, vasalsky upíral jsem na ně oči skromné, jak na lem oblohy blouznivec hledívává. Šly štěstím vzrušené vladařsky, despoticky, ze zraků vznícených sen o radostech planul, na retech kolébal se úsměv ironický a vášně vroucí dech z těl jejich bílých vanul. 61 Do prachu klekal jsem líbaje něžné stopy v toužení zachytit jich vůni smysly svými, jak lovec praerií tušící antilopy, tížený novými touhami krvavými. Pak vstal jsem unaven, vzrušen a nenasycen a marně otvíral jsem náruč svoji prázdnou a srdce poznalo, že oltář jeho sřícen a duše klekala nad propasť žití sráznou. Mé city v jediný proud žalu slévaly se a kdosi Pracizí mou duši v dlaně svíral, já kráčel k Naději, kde vždy Neznámo tmí se a v bázni šílené jsem v oči Příští zíral. Roklemi života prodíral jsem se znova, balvany učil se se svých cest odstraňovat, uplatnit učil se na místo citů slova a choré svoje já před nepřítelem schovat. Ke slunci pohléd’ jsem a sbíral střepy Štěstí, v náruče vilných žen jsem klesal rozžhavené, jak šakal hladový jsem stával na rozcestí a hledal potravu pro touhy rozvášněné. Až přišlo znavení, až přišlo sesmutnění, až přisel tichý stesk a duše zaplakala, že marně hýřila, že nikde blaha není a marně životu radosti ticha dala. Jsem věčné touhy syn a smutná cesta má je – bez Boha, bez ženy, bez klidu táhnu dálí a toužím nalézti již cypřišové háje, kde nad mou hlavou by havrani zajásali. 62

NA STRÁŽI.
Stulila se v koutek smutná duše má, když jsem naposledy otevíral okna, otevírám okna Touhám unaveným. Proč nestáti u jezer jako vítěz, jenž dobrovolně podloudníky pouští? Proč zpívat o zklamání a poslouchat srdce, proč zoufale hledat rozpjaté lokty, když dobře je deptaným duším? Agonie, černý flor, pochody smuteční... A přestanou hořet podivné oči, umlkne hudba slov, zaniknou dojmy tušení a přestanou kývat růžové okovy, výkřiky zmlknou vzrušení – jen duhy se vyhoupnou nad obzor, jen duhy překlenou nebesa, jen duhy myšlének budou spojovat duše: tu, která chce ještě žíti s tou, která nemůže žíti... Stulila se v koutek smutná duše má, když odvážně jsem uzavíral okna a zůstal na stráži, by nikdo neotevřel. 63

PŮLNOC.
Zemdlení ptáci, vzpomínky, tlukou na brány duše. Je ticho, ticho sváteční, nikdo se neozývá v stlumené šero... Je absolutní tchoticho hluše, do níž se Smutek dívá. A ptáci touží vletět – ubozí, chorobní ptáci, chirémychiméry zaniklé, jež k východu se vrací... Nebylo sensací, nebylo nikdy květů, nesvítilo nikdy slunce, nebylo nikdy vín, žluč otrávila vůni toužících retů, za hrstku Rozkoší zůstala hora Vin... Co tedy chcete? Vypravovat pohádky smutné? Proč – komu? Srdci? To ženy vzaly a rozervaly. Je půlnoc, půlnoc – hleďte, rád bych spal v takové noci slavné, do níž nehledí hvězdy a padá žal. Daleko do svítání, jak dlouhé umírání... Zpívejme žalmy – tiše – zcela tiše o mé dávné pýše, o pravém polibku a prvním zardění, o dnešním znavení... Nad vámi popluje noc, za vámi zůstane noc, jako je v duši mé, srdci mém Veliká noc, veliká Noc!... 64

LETNÍ VEČER.
Krvavou čapku blázna pozvedám na místo číše, jíž jsem dříve zvedal, do tajů věčna směle dohlédám, když v prachu dne jsem marně Štěstí hledal. V zástupy házím vyschlé srdce své – pro vlky jistě kořisť tuze chudou – a nemám víc, než pěstě sevřené a čapku blázna s rolničkami, rudou... Pierot tančí kankán šílený před tváří všech, kdo v blahobytu tuční, pierot volá lidské hyeny: hyena a smrt jsou prý nerozluční... 65 Vesele! Hurá!! Bludičky nás zvou za noci letní tančit nad bažinou, kde vystrojí nám slavnost nádhernou a kde si naše údy odpočinou. Tam kývá měsíc – hvězdy zardělé, jak brillianty nad hlavami svítí, oh, pojďte za mnou, drazí přátelé: v bažinách budem o rusalkách sníti. Krvavou čapku blázna pierot s bravurou na svou hlavu nasazuje – zní hudba Věčna dle nebeských not a zástup ku bažinám vykračuje... 66

NA KONCI CESTY.
Nemáme síly a nemáme chuti stavěti pyšné paláce, umdleni jsouce a zoufale smutni, nepouštíme se do práce. Ztřeštěné fikce a perversní choutky potenci každou poruší, divoký výkřik hladového žlabu svět z lethargie nevzruší. 67 Nenávisť jenom zbyla v duši z toho, co nás kdy v žití klamalo, umřelo slunce, zahynula radosť, vše se již v duši zlámalo. Jsou pusté cesty a jsou pustá srdce, smrtelný chlad vše zalehl a člověk volal, hledal, plakal, prosil a přece posléz podlehl. Utekl do tmy mezi psy a stíny a odtud časem zavyje v čekání svaté, nejkrásnější chvíle, kdy krve své se napije. 68

* *
*
Melancholický bratře, opusťme samotu, ponořme v slunce hlavu, odevzdejme se davu a jeho jásotu. Jsme pohozené listy se stromu života, jsme v stínu svadlé kvítí, psi, kteří nesmí výti, když hnusna samota. Náruče vdov a panen nečinně zahálí a plná ňadra, boky po mnohé jistě roky vítěze čekaly. 69 Poháry, absinth, pitky k nezahození věc – bouř v křečovitém řevu a v nadávkách a zpěvu nám neuškodí přec. Melancholický bratře buď satan bohem zas – tuberkulosa čeká, smrt pomalu nás svléká: ať vezme všecko ďas! Dnes večer zahájíme i ukončíme snad, a po nás na památku nekrolog bude v plátku, že ten i onen pad... 70

KLEOPATRA.
Má Kleopatra – ne, královská žena. Má Kleopatra zrodila se v kalu a bouře byly hudbou její duši, jíž věnovala milujícím mužům. Cigarety a rozpustilý tanec, smyslná gesta, víno, divočení milovala má smavá Kleopatra, bohyně našich nespoutaných zábav. A když tak k ránu dospěli jsme k bodu, kdy šílená jen radost s námi byla, tu Kleopatra, silná žena vášně, nechala sluncem líbat svoje tělo. My, diví chrti, hltali pak krásu, jež jako blesk nám zraky oslepila a nikdo neměl síly vzít ji v lokty a opojit se vínem její touhy, když tančila před námi k poctě slunce a její zlaté, hebké, dlouhé vlasy rozpjaty zahalily ňader hrozny a objímaly tělo její štíhlé... Má Kleopatro – naše Kleopatro – tys milovala slunce a tvá vášeň nás spalovala... Kde jsi, ženo světla, proč, královno, jsi opustila nás? 71

DVANÁCTÁ.
Na duše orloji poledne plane, kukačka zlověstně volá své: Kuku! Příteli cyniku, něco se stane – příteli cyniku, podej mi ruku. Po šikmých plochách jsme životem kráčeli, pluh vzdoru brázdami zoufání vláčeli, boha jsme neznali, jako on nás – příteli cyniku, nadešel čas. Stojíme úporně na cestě žití, vyzáblé šíje své vzpínáme vzhůru, nevíme, máme-Ii dál kletby hřmíti, anebo oddaně zřít do azuru. Křiklavé byli jsme kontrasty prostředí, v měšťáckých salonech krocení medvědi, zlámali zuby nám – vyrostly však – příteli cyniku, vyjasni zrak. 72 Lichotné samice okolo kráčí – nás, brachu, nevidí – nehřejem’ více, jdou jinam svíjet se v smyslném pláči, jsou jinde vášnivé jich zpovědnice. Spálené stromy jsme na mrtvém úhoru, otravný je náš dech, těla jen k odporu – bohatství duší jsme rozdali dřív, příteli cyniku – za lásky div! Na duše orloji dvanáctá bije – tři cesty zbývají na rozhodnutí: tloustnutí za službu shýbání šije, revolver, nebo jít dál do padnutí. Po šikmých plochách jsme životem spěchali, illuse mladých let ve stopách nechali, ďábla jsme poznali, jako on nás – příteli cyniku, nadešel čas! 73

CHORÁL MORALISTŮ.
Vášně svoje pohřbíváme, bratři, slavně dnes, duše naše právě slaví nejslavnější ples. Poslední svůj ples! Orgií víc nepoznáme v smutném žití svém a jen chmůry na cesty si těžké odnesem’. V dálky odnesem! Sladkých hodů rozvášněných, mladých, bujných těl neužijem’ nikdy více – žel, ó žel, ó žel... Nekonečný žel! Půjdem’, bratři! V dálky půjdem. Tmy nám kynou již a v těch tmách a dálkách svítí Vykoupení kříž. Dosáhnem ten kříž! Půjdem chudí pustinami, sami v cizí dál bez lásky a bez bohatství, každý vlastní král. Pokořený král! 74 Mimo květy, světla, půjdem v temno, kde pláč zní, velcí překonáním sebe, slavní, vítězní. Chacha! Vítězní! Očištěni klesnem posléz v Smrti bílý lem, každý jako motýl volným stav se andělem. Smutným andělem! Duše naše promění se v teplý, jarní květ, který bude božských panen líbat žhavý ret. Roztoužený ret! Srdce naše promění se v skvrnu krvavou, jež nad zemí bude svítit rudou záplavou. Lásky záplavou. A sny naše, touhy naše shoří v krvi té marně pro pozemské hříčky kdysi prolité. Marně prolité! Nekonečnem rozletí se pověst o nás všech, kteří žili, kteří mřeli v mystických svých snech. V horečných svých snech! Naposledy. Zříte, bratři? Věčnost kyne nám. Hle dálky se otvírají – pojďme, pojďme tam. Pojďme, bratři, tam! 75

FINIS.
Jak trpká výčitka krutému osudu stojíme, čekáme stále a zas, bičujem se smíchem pořádku obludu, bohu i ďáblu již děláme ostudu a není nikoho, jenž zmůže nás. Aleí perversí vnikli jsme do sadu, kde zbožní kleštěnci v klínech žen spí, nebáli nikdy se smělého výpadu, smáli se jitru vstříc, smáli se západu, pronikli ke bránám všech tajemství. 76 Již není rozkoší, jež bychom neznali a není k opití potřebných vín, tisíckrát do naha ženy jsme svlékali, tisíckrát před krásou do prachu klekali, navlékli důkladný růženec vin. Čekáme u dveří Svatého Skonání, víc nelze k spasení hřešiti již – odevšad kývají peruti zoufání.zoufání, smrt se již radostně okolo prohání v elipse súžené blíže a blíž... Přitulme k sobě ji – samici jedinou mohoucí skytnout’ nám neznámé cos, kdy všecky extrémy najednou zahynou v zoufalém výkřiku poslední vteřinou – a hlavní výhru má každého los. Až srdce divoké burácet přestane a oči šílené spijí se tmou, krev temně červená na retech zaplane a slavné dědictví zde po nás zůstane: smích krutě zoufalý pro ty, co jdou... 77

FALEŠNÉ GESTO. Panu Q. Kocianovi.
Jsem chudý akrobat, jdu po života laně a moje kozelce se časem také líbí, když kráčím zahalen kams k Nesmrtelna bráně za malý honorář, jejž principál mi slíbí. Zástupy pode mnou se zatajeným dechem krok každý sledují vyboulenými zraky, vzdech můj jde dolů k nim a dále strašným echem a praví: ubohý – je nejvýš pod oblaky. Oh, tuční krtkové, oh, zpropadený davedave, tvou duši nechci znát v své akrobatské pýše – pukrle udělám dojemně usmívavé, až konce dospěji té krkolomné výše. Jsem chudý akrobat vysoko v oblacích a vy jste – dobráci, zmámení silou chtění, bych náhle falešně do výše ruce zdvih’ a padl na dlažbu k sensaci ukončení. 78

NOVÁ ÉRA.
Vědomě vydal jsem se bouřím všem a proto ztrát svých nelituji ani. Chci jednou kvitovati s úsměvem všech utrpení velké požehnání. Tak duše skvělý obdržela díl, jak tělo moje. Bitva byla mnohá. Já také často ránu zasadil ve jménu čerta, či ve jménu boha. Již není rusovlasých bestií pro chudý oheň, vyčerpanou sílu. Mám vodu rád – již vína nepiji. A někdy pláču zvykem krokodilů. To v zmatku jen – chcete-li – en passant, když svědomí, či chtíč se probouzejí... Za chvíli přijde klid. Jsem vyrovnán a hvízdám si zas mnohem veseleji. Počestný život naučím se žít v své nové éře cnosti bezpohlavní a rozumně si ovšem nedám vzít ostatní krásné všecky hříchy hlavní. 79

HEREC.
Odejdi, otrokyně již – na západě se objevila mračna, odejdi, otrokyně, již – má touha tebe není více lačna. Spuštěna jalousie již. Kdes daleko se bouře připravuje. Spuštěna jalousie již. Opilý herec vážně deklamuje: „Hyeny byly, nejsou již, hřbitovů brány dobře uzavřeny, hyeny byly, nejsou již a k hřbitovům se ubírají ženy. Radostí není v světě již, bláznivé loutky nehýbou se více, radostí není v světě již a pro zoufalce staví šibenice.“ 80 V pokoji plné temno již, jak obyčejně o půlnoci bývá, v pokoji plné temno již – na herce bílá otrokyně kývá... „Odejdi, bídná, řek’ jsem již“ – vykřikl, v rukou otrokyni svírá – „odejdi, bídná, řek’ jsem již!“ Opilý herec dvéře uzavírá. Zahučel hrom, blesk zaplál již – uléhá herec – venku kdosi sténá – zahučel hrom, blesk zaplál již: Efektní konec má mít každá scena... 81

ZAPADÁNÍ.
Umlkne všecko smutným tušením západu, jenž bude příliš kolorován krví, zanikne doba všech bizarrních nápadů a bude všecko tak, jak jindy bylo. V samoty duše se všecky ukryjí bolesti, úsměvy na rtech pokvetou, jak dříve, utichnou pohádky o lásce, o štěstí, a jen tak někdy vzpomínka se ozve. 82 A věčná tragika bude se opakovat: do chrámů sšeřených proniknou nová světla a budem spěchati staré fetiše schovatschovat, pro nové abysme získali v duši místo. Zazvučí rozkoše u jasné brány toužení a vášeň zazvoní na poplach všemi zvony a zase přijdou dny výkřiků blouznění, kdy všecko vrhne se v proud nových událostí. Pak zas vše zanikne, pomine, sestárne, až západ posledně zamává perutí svou, udělá poslední své gesto rozmarné a rukou studenou po našem srdci vztahne, jež kdysi poprvé na štěstí se nás ptalo a my se smáli jen a nevěřili v západ... Tak věčně zaniká, co věčně začínalo a my to tušíme a bojíme se chápat. 83

ŽÍZEŇ.
Tak nějak divně žízním a nejasné mám přání: vymknout se, vyrvat všemu, co brání vyrůstání. Udeřit ve tvář život a odkopnout, co bylo, vyhnout se prudce všemu, co mne kdy uchvátilo a zcela osamotnit se, jako na galeji být vězněm vlastní duše a vyžít sílu její. Tak nějak divně žízním a nejasné mám přání obrodit sama sebe ke všemu v pohrdání. 84

TŘI.
Uprostřed Prahy, jediné milenky své, daleko světa v chudobné komůrce své já, sbičovaný pes, skučím a vyju temné do noci, v níž skety spí líné a kurtisany se provalují a hřbety unavené kde protahují otroci: Jsou lodi v dálce! V jejich plachty vichry divoce dují, jsou lodi v dálce, jež napojí žíznivé... 85 Horečka svítí za zapadlých zraků mých, zvědavě pátrá duch můj, vládce činů mých, jak panorama podivné se temní dokola, jek věže kamsi vzrůstají, jako rozepjaté ruce, jak moře světel se chvěje a matně plápolá a všecko hrozí zde ve výčitkách dějinné persekuce, jíž vysmívá se jen můj třepetavý smích. Ohromné proudy síly zahynuly v těch tmách, staletí pravd i lží mudrcky leží v těch tmách – a tři jsme hlídači rozumu posvátných dveří: potulný zloděj, jenž v úzké uličce tiše se míhá, zvědavý měsíc, jenž nesmírnost prostoru měří a chuďas já, jenž v okně se naposled s kletbou zdvihá, by pádem na dlažbu překročil Věčna prah... 86

O NEMOCNÉM SRDCI.
Churavé srdce má znavený Don Juan a ústech hořko má po tisíceré žluči. Kdys mnoho miloval, byl mnoho milován a dnes již mudrcky se odříkati učí. Vyžita síla je a srdce zemdlelo, hladinu stišenou nic více nerozčeří. Polovic pro duši, polovic pro tělo na oltář podáno. Zbytek se smrti svěří. Jen kdyby nebylo dvou očí zelených, dvou světel zelených, jež ze všad pronikají, a kdyby nebodal do duše ostrý smích odkudsi z minula. A hlasů, které lkají... O hlavu, o srdce, o duši připraven ukončím svojí pouť kdes na manželském loži! Já, který v životě měl Iegiony žen, smím plodit potomky ku poctě své i boží... 87

IMPROVISACE.
Je pravda. Sladké až závratě nebudem očekávat v náruči ženy a nebudeme toužit po vzrušující Vášni, klid filosofů studený a vlhký i u nás zahostí se a bude hledět na vše příšerně černými skly pedantů. Budeme pitvati veškeré lidské snahy a přání, znalecky líčit molekule citů, prvky našich Vášní, do škatulek zařadíme divoké vzmachy Sil a výkřiky Moci a imperatorsky klidně budeme definovat příběhy okamžiků. Studení budeme a suší, zoufale prázdní s tou svou vědou, bláhoví mudrci tlukoucí lebkou o hrany pravěkých skal, nevědoucí, že Problémy jejich vyváží jediný něžný úsměv a jedno dotknutí rtů a měkká náruč, vonící Udalostmi. 88 Je pravda. To všecko víme a všemu se cynicky smějeme, chytáme do dlaně minuty věčna a přenášíme moře, milencům smějem se zeleným a jejich přáním – komicky šťastní, že máme co ničit a bořit, abychom mohli stavět Paláce Hlouposti, jež v nás všech stejně dříme a občas zvedne svou necudnou hlavu: dá políček naší práci a jazyk vyplázne na naši slávu. 89 KNIHA OBSAHUJE:
Str. Jaro3 Milovaní5 Trhání lilií7 O polednách8 Netaž se10 V bouři11 Extase13 Za noci měsíčné15 Hostina života17 Sami18 Komediant19 Buďme silnými20 Dál21 Sonet o jednom večeru22 Rozkoš23 Píseň24 Pianissimo25 Vítězné disposice27 To není láska28 Pochodně29 Tržiště života30 Nenávisť spí31 Zlo33 Pánbíček požehná34 Promenada36 Odhodlání0838 Hvězdy39 Náraz41 Dissonance43 Před rozchodem45 Rozchod46 Jen odvahu47 Nad propastí48 Dopis50 Erotická vzpomínka51 Vyrovnání52 Velké hoře53 Ven55 A ještě touha56 Sám57 Meditace8558 Sentimentální večer59 Syn Touhy61 Na stráži63 Půlnoc64 Letní večer65 Na konci cesty67 ***69 Kleopatra71 Dvanáctá72 Chorál moralistů74 Finis76 Falešné gesto78 Nová éra79 Herec8980 Zapadání82 Žízeň84 Tři85 O nemocném srdci87 Improvisace88
[90] OD TÉHOŽ AUTORA: Kamenný ideal. Náladová hra. Nákladem M. Knappa. Slunce. Drama. Nákladem M. Knappa. Májová noc. Drama. Nákladem Dra. Bačkovského.
E: pk; 2006 [91]