SENTIMENTÁLNÍ VEČER.

SENTIMENTÁLNÍ VEČER.
Šel sám jsem včera ulicemi Prahy. Noc právě začla křídly mávati, své ku přírodě uplatňujíc vztahy chorobně smutnou stínů závratí. Šlo kolem ještě dosti opuštěných, jež v teplé jizbě nikdo nečeká tak se životem jak já nesmířených a klnoucích poslání člověka. Šli milující v něžném obejmutí, nesouce vsrdcíchv srdcích blaho vítězné, kams v úkryt ke sladkému spočinutí, v němž lampa rozkoše se rozžehne. Šli smutní starci těžkým krokem práce se zraky upjatými na zemi, v nichž tklivá spočívala resignace a smír se všemi žití fasemi. 59 A náhle pusto, nikdo nejde více... Hle, přece ještě ulicí kdos jde – bělounké boa, rusovlasá kštice a oči, jichž se mnoho nenajde. Stojíme proti sobě beze slova a v mojí duši kdosi tiše děl: „Milenka tvoje! Její cesta nová – –“ a já se zachvěl, zalkal, zaslzel. Šla mlčky dále novou cestou svojí k těm, kteří právě dychtí po těle. Já první přišel – duše byla mojí. Ostatní dokonali přátelé. To hloupé svědomí se probudilo a v slzách dlelo u mne do rána... Dnes radostně jsem vzpomněl na své dílo, jímž peklu nová oběť dodána. 60