CHORÁL MORALISTŮ.

CHORÁL MORALISTŮ.
Vášně svoje pohřbíváme, bratři, slavně dnes, duše naše právě slaví nejslavnější ples. Poslední svůj ples! Orgií víc nepoznáme v smutném žití svém a jen chmůry na cesty si těžké odnesem’. V dálky odnesem! Sladkých hodů rozvášněných, mladých, bujných těl neužijem’ nikdy více – žel, ó žel, ó žel... Nekonečný žel! Půjdem’, bratři! V dálky půjdem. Tmy nám kynou již a v těch tmách a dálkách svítí Vykoupení kříž. Dosáhnem ten kříž! Půjdem chudí pustinami, sami v cizí dál bez lásky a bez bohatství, každý vlastní král. Pokořený král! 74 Mimo květy, světla, půjdem v temno, kde pláč zní, velcí překonáním sebe, slavní, vítězní. Chacha! Vítězní! Očištěni klesnem posléz v Smrti bílý lem, každý jako motýl volným stav se andělem. Smutným andělem! Duše naše promění se v teplý, jarní květ, který bude božských panen líbat žhavý ret. Roztoužený ret! Srdce naše promění se v skvrnu krvavou, jež nad zemí bude svítit rudou záplavou. Lásky záplavou. A sny naše, touhy naše shoří v krvi té marně pro pozemské hříčky kdysi prolité. Marně prolité! Nekonečnem rozletí se pověst o nás všech, kteří žili, kteří mřeli v mystických svých snech. V horečných svých snech! Naposledy. Zříte, bratři? Věčnost kyne nám. Hle dálky se otvírají – pojďme, pojďme tam. Pojďme, bratři, tam! 75