O POLEDNÁCH.

Josef Lukavský

O POLEDNÁCH.
Svítilo slunce, všude svítilo dýchajíc v dálky horkým dechem svým a květy chvěly se pod jeho polibky... Klid rozjasněný nad krajinou stál. Jen cikada chvílemi zasmála se a vážky proletěly prudce vzduchem, jenž pečetil polední dobu ticha. – – – Já čekal, V zeleném loubí jsem očekával, kam vražedné paprsky nevnikaly a jenom růží tetelivá vůně kroužila kolem... A mé hloupé srdce hlasitě tlouklo a krev pěnila se mučivou touhou po Rozkoše chvíli – já čekal... Miláčku! Drahý!! Oh, proč tak pozdě, moje zlatá duše? 8 Víš, že vteřina věčností se stává, v čekání Štěstí, jež k nám nepřichází? Vím! Víš, že je lásce smutno o samotě? A květy a ptáci a slunce a blankyt a všecko kolem dýše ironií a jedovaté šípy v duši metá, když bouříme se pudem žárlivosti? Vím... Miláčku...? Drahý!!! – – – Zemdlelo slunce, ukrylo se v mraky, květy své hlavy ku obloze zvedly, vydechly náhle vůně tisíceré, že cikada tázavě zamlkla se a vážky chvíli nerozhodně stály... V zeleném Ioubí Rozkoš kralovala, v zeleném loubí pěla Vášeň hymnus... 9