PŮLNOC.

Josef Lukavský

PŮLNOC.
Zemdlení ptáci, vzpomínky, tlukou na brány duše. Je ticho, ticho sváteční, nikdo se neozývá v stlumené šero... Je absolutní tchoticho hluše, do níž se Smutek dívá. A ptáci touží vletět – ubozí, chorobní ptáci, chirémychiméry zaniklé, jež k východu se vrací... Nebylo sensací, nebylo nikdy květů, nesvítilo nikdy slunce, nebylo nikdy vín, žluč otrávila vůni toužících retů, za hrstku Rozkoší zůstala hora Vin... Co tedy chcete? Vypravovat pohádky smutné? Proč – komu? Srdci? To ženy vzaly a rozervaly. Je půlnoc, půlnoc – hleďte, rád bych spal v takové noci slavné, do níž nehledí hvězdy a padá žal. Daleko do svítání, jak dlouhé umírání... Zpívejme žalmy – tiše – zcela tiše o mé dávné pýše, o pravém polibku a prvním zardění, o dnešním znavení... Nad vámi popluje noc, za vámi zůstane noc, jako je v duši mé, srdci mém Veliká noc, veliká Noc!... 64