JARO.

Josef Lukavský

JARO.
Sluneční paprsky rozložily se dálkami, kde všecko zpívalo a volalo a jásalo, a jenom srdce mé ukrývajíc se v přítmí plakalo. Zazelenaly se stráně a ptáci probuzeni, přírodou zvučelo jasně slavnostní zvonění, když zážeh tušení našel líc mé duše v zardění. Ohnivým ruměncem doufání planula náhle, nerozhodná bála se jít k života pramenům, úzkostlivě nechtěla zvednouti zemdlené oči k plamenům. A kolem slavilo jaro své velké vzkříšení, otvíraly květy náruč smyslných žádostí a horizontem měkká se rozkládala touha radostí. 3 Modravé lesy a koberce zelených rovin, tajemná vůně a kaskady postříbřených vod, vesmíru hymnus a neznámých božství doprovod, milenců planoucí oči a jásání polibků a blankytné nebe a hvězdy, ptáci na stráni, rozechvěná poesie večerů a nedozněná volaní, třepetavé paprsky slunce, oddechy polední v náruče nás svírají a my se jim vzdáváme v důvěře, že žhavou silou nepoznaných rozkoší skonáme. Halelujah! Pějeme, znaveni sensacemi lásky na prahu Věcnosti, kde nás Štěstí objalo – ale my zemřem, aby to rozvášněné Štěstí plakalo... 4