PÁNBÍČEK POŽEHNÁ.

Josef Lukavský

PÁNBÍČEK POŽEHNÁ.
Pánbíček požehná, co ďábel zasil – na našich lučinách porostou květy: s pomocí tvou duši jsem zatarasil, by do ní nemohly touhy a vzněty. 34 V temnosti dobře je deptaným, víme. Své vášně rozžehnem’ do noci žití, stuleni, semknuti rozplameníme svá těla požárem, jenž věčně svítí. Nenávisť neseme na žlutém štítu ke všem a ke všemu mimo svá těla, odvážně vpadneme vždy do úkrytu, kde láska nesmělá vyrůst by chtěla. Vyrvali z půdy svých srdcí jsme něhu, přátelství bravurně dovedem’ ničit, krev vášní vlili jsme do ctnosti sněhu a dál šli símě zla, jak začlo klíčit. Pánbíček požehná, co ďábel zasil v údolí hlouposti snění a bolů – člověka člověk vždy srazil, či spasil – my sebe pozvedli, padneme spolu. 35