A JEŠTĚ TOUHA.

Josef Lukavský

A JEŠTĚ TOUHA.
Sto bílých těl za rozjásaných nocí a potom tichým zahradníkem být, jenž v sadě svém sesláblý, po nemoci chce jedinou jen růži vypěstit. Z daleka zvoní píseň minulosti a vanou vůně opojné a mdlé a já jsem sám – poprvé bez žádosti pro tělo rozkošemi sesláblé. A přemítám: než přijde nové léto mícha, či plíce budou účtovat, šli přátelé, můžeš jít také, sketo, poslední účet řádně saldovat... Sto bílých těl – teď jedno nevyspělé satanu snad na směnku dostačí. To dítě, doufám, bude dosti smělé a oči mi před cestou zatlačí... 56