VEN.

Josef Lukavský

VEN.
Ven, do polí jdu rád, když slunce hýří v nich a proudy světelné se v dálky rozlévají. Na mezi ulehnu upokojen a tich a klidně poslouchám, co se mne květy ptají. Prahloupé otázky o tom, co není již, prahloupá zvědavost, již nutno ignorovat –: Kde cíle teď jsou tvé, kam nyní zamíříš a kterou stranu chceš mořem života plovat. Neplovu, nemířím. Jsem zde – co třeba víc? Má duše říší mou, mé smysly poddanými, jsem cíl i začátek, jsem všecko a jsem nic a trvám prací svou a myšlénkami svými. Odloučen ode všech chci o samotě žít bez Boha, bez ďábla a efemerních slastí a jednou ranou pak sám všechno ukončit bez slávy, efektů a hlavně bez soustrasti. 55