DVANÁCTÁ.

DVANÁCTÁ.
Na duše orloji poledne plane, kukačka zlověstně volá své: Kuku! Příteli cyniku, něco se stane – příteli cyniku, podej mi ruku. Po šikmých plochách jsme životem kráčeli, pluh vzdoru brázdami zoufání vláčeli, boha jsme neznali, jako on nás – příteli cyniku, nadešel čas. Stojíme úporně na cestě žití, vyzáblé šíje své vzpínáme vzhůru, nevíme, máme-Ii dál kletby hřmíti, anebo oddaně zřít do azuru. Křiklavé byli jsme kontrasty prostředí, v měšťáckých salonech krocení medvědi, zlámali zuby nám – vyrostly však – příteli cyniku, vyjasni zrak. 72 Lichotné samice okolo kráčí – nás, brachu, nevidí – nehřejem’ více, jdou jinam svíjet se v smyslném pláči, jsou jinde vášnivé jich zpovědnice. Spálené stromy jsme na mrtvém úhoru, otravný je náš dech, těla jen k odporu – bohatství duší jsme rozdali dřív, příteli cyniku – za lásky div! Na duše orloji dvanáctá bije – tři cesty zbývají na rozhodnutí: tloustnutí za službu shýbání šije, revolver, nebo jít dál do padnutí. Po šikmých plochách jsme životem spěchali, illuse mladých let ve stopách nechali, ďábla jsme poznali, jako on nás – příteli cyniku, nadešel čas! 73