FINIS.

FINIS.
Jak trpká výčitka krutému osudu stojíme, čekáme stále a zas, bičujem se smíchem pořádku obludu, bohu i ďáblu již děláme ostudu a není nikoho, jenž zmůže nás. Aleí perversí vnikli jsme do sadu, kde zbožní kleštěnci v klínech žen spí, nebáli nikdy se smělého výpadu, smáli se jitru vstříc, smáli se západu, pronikli ke bránám všech tajemství. 76 Již není rozkoší, jež bychom neznali a není k opití potřebných vín, tisíckrát do naha ženy jsme svlékali, tisíckrát před krásou do prachu klekali, navlékli důkladný růženec vin. Čekáme u dveří Svatého Skonání, víc nelze k spasení hřešiti již – odevšad kývají peruti zoufání.zoufání, smrt se již radostně okolo prohání v elipse súžené blíže a blíž... Přitulme k sobě ji – samici jedinou mohoucí skytnout’ nám neznámé cos, kdy všecky extrémy najednou zahynou v zoufalém výkřiku poslední vteřinou – a hlavní výhru má každého los. Až srdce divoké burácet přestane a oči šílené spijí se tmou, krev temně červená na retech zaplane a slavné dědictví zde po nás zůstane: smích krutě zoufalý pro ty, co jdou... 77