HOSTINA ŽIVOTA.

Josef Lukavský

HOSTINA ŽIVOTA.
Z erotických hájů, v nichž slavíci zpívali své nejjitřnější písně zemdleným milencům do opojených duší za blýskání hvězd a bílého záření rozechvěné luny odcházíme šťastni k hostinám života nejkrásnějším. Odevzdáni jsme sobě naprosto, pevně, jak osení ornici kypré a zahříváni jsme teplem a vláhou naší lásky vzdávajíce se štěstí, zhýčkáni posvátnou náladou osamocení a mocně zpíváme do života, životem vzrušeni. Rodné půdy známá všem lahodná vůně v ústrety nám přilétá, cítíme proudění míz prarodičů našich a naději máme obroditi kmeny již umírající, by daly pupence, listy, květy příštímu rodu. Slučujeme těla opojená promítnuti nejsvětější touhou vášnivě tvořících a přece klidných lidí, nechtějících vědomě vražditi potenci nenarozené síly blaženi svého života hostinou přebohatou. 17